INVISIBLE ME

Kapitola 4.

Když James přišel domů, ležela jsem na posteli a dělala, že spím.

Když po pár slovech, aby zjistil, jestli opravdu spím, konečně odešel, otevřela jsem oči a uviděla stejný výjev jako, když jsem je měla zavřené. Tlustou knihu se zlatavým názvem na vrchu. Ta věc mě děsila.

Děsila mě tak moc, že jsem jí radši uklidila na půdu, abych jí neměla před očima a celý večer se na ní snažila zapomenout.

Nešlo to.

Další den ráno už měl Patrick dokonce všechno kromě francouzštiny a řekl, že jestli se nevrátí domů, ať jeho mrtvolu hledají nejdřív v kabinetě francouzského jazyka. Jeho chování jsem chápala, učitelku jsem sice viděla jen jednou, ale to mi stačilo na celý život. Lehce obtloustlá žena s přísným pohledem za hranatými brýlemi s krátkými obarvenými vlasy a s těmi nejurážlivějšími poznámkami, které mohly kdy koho napadnout.

Jednou mi napsala e – mail, kde mi „slušně" sdělila, že můj syn je naprostý idiot a ať se dostavím v pátek v půl čtvrté.

No a já to přijala, protože, když vám nějaká učitelka dá najevo, že vaše dítě je k ničemu a vy s tím nesouhlasíte nebo... s tím souhlasíte jen trochu, musíte s tím něco udělat. Nejdřív to bylo v pořádku a ona mi řekla, že Patrick pozdě odevzdává úkoly a takové ty... otravné učitelské řeči, ale pak mi řekla něco, co odstartovalo její kariéru nejméně oblíbené učitelky na škole.

„Promiňte, vy umíte francouzsky?" Ten úsměv! Odporný vysmívající se úsměv!

Když jsem zmateně pokroutila hlavou, tak se ozvalo povýšené: „Zkuste to."

Po jednoduché větě, kterou jsem po ní zopakovala, se na mě falešně soucitně usmála a pokývala hlavou.

„Vidíte, a já se divila, že to vašemu synovi tak nejde, protože mu to nesedí, ale pokud je to dědičné," udělala malou pauzu a pohlédla z okna „tak to samozřejmě chápu" dořekla a já se držela, abych jí nedala facku.

Zvedla jsem kabelku, kterou jsem měla položenou vedle sebe, zvedla se a otočila se ke dveřím. Na poslední chvíli jsem se k ní s úsměvem otočila.

„Divím se, že vás ještě někdo nezabil," udělala jsem lehké pukrle „vaše excelence."

Její výraz jsem sice neviděla, ale uměla jsem si ho dost dobře představit.

Patrick se sice smál, ale od té doby radši dává pozor... ne, že by to nějak pomohlo.

„Ehm... myslíte, že mají učitelky povolené ve škole zbraně?" zeptal se vyděšeně Patrick a já málem vyprskla smíchy. V jejím případě opravdu hrozilo, že tu zbraň použije.

James jen nechápavě zíral na svou rodinu, jak se otřásá smíchy, a přísahala bych, že se dokonce zamilovaně podíval na dveře, což mě rozesmálo ještě víc a Patricka, který to nejspíš zahlédl hned po mě taky.

Celý den jsem se začetla do své oblíbené knihy Strážci příběhů a v krásném ději úplně zapomněla na knihu. Když se můj manžel a Patrick francouzštinář (ano, opravdu živý) vrátili domů, zahráli jsme si Dixit a po dohrání se uložili do postele.

Těsně před unesením do říše snů se mi vybavila kniha.

A proto tu teď sedím, probuzená z noční můry a zírám z okna.

Přísahám... přísahám, že se usmál...

Tadáá!Ták, co říkate milí přátelé? Kdyžtak pište do komentářů nebo do zpráv. A prosím, hlídejte mi chyby, abych je mohla opravit.

Vaše crazycreatur.