INVISIBLE ME

Kapitola 12.

„Alexi" začala jsem váhavě a snažila se znít jakkoli jinak, než vyděšeně.

„Grace," povzdychl si Alex v telefonu „Grace, Grace, Grace, Grace" opakoval moje jméno jako rodič nebo učitel, když kárá dítě.

„Proč mi lezeš do věcí?" zeptala jsem se a přehodila telefon do druhé ruky.

„Ale prosím tě. Ty nejsi ta, která má teď právo pokládat otázky." Chvěl se mu hlas. Bál se o mě.

„Odpověz" trvala jsem na svém. Alex si znovu povzdychl.

Samozřejmě měl pravdu, ale na jeho otázky jsem nebyla připravená.

„Řekněme, že jsem to udělal proto, že jsem věděl, že tam je něco, co ti nějakým způsobem ubližuje. Spokojená?" řekl to, jako by se přehrávala kazeta.

„Udělal si to víckrát? Že ses mi hrabal ve věcech?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou a sama se podivila nad tím, jak naštvaně zním.

„Ne a už konec tvých otázek" odpověděl rázně a ublíženě dodal: „Proč jsi mi to neřekla?"

„Nevím" zamumlala jsem tiše a doufala, že to slyšel.

Znovu si povzdechl.

„Kdy přijedeš?" změnila jsem radši téma a modlila se, aby mi to prošlo.

„Pozítří" přišla odpověď a já položila telefon. Nemohla jsem mu čelit, ne teď. Zakryla jsem si rukami tvář, po které se začaly kutálet slzy. Byla jsem v koncích.

Alex poznal, když jsem nechtěla s nikým mluvit. Ani s ním. Proto už nezavolal zpátky.

„Pozítří" zněla mi jeho slova v hlavě. Nebyla jsem jistá, jestli se zvládnu za dva dny vyhýbat jeho pohledům, ať už starostlivým nebo uraženým. A hlavně bude jen pár metrů od knihy...

„Mami?" ozvalo se přede mnou a já zvedla mokrou tvář ke svému synovi, který na mě tázavě hleděl.

„Patricku" vydechla jsem a snažila se setřít si slzy z tváří.

„Co se děje?" odložil prázdnou sklenici na kuchyňskou linku a sednul si ke mně na zem.

„Co se stalo mami?" zopakoval a objal mě. Jen jsem zakroutila hlavou a brečela dál. Uvědomila jsem si, že ten někdo hodlá ublížit všem, kteří pro mě něco znamenají.

James

Patrick

Alex

Madam Grotemiová

Maya

V duchu se mi tato jména promítala pořád dokola.

„Ublíží ti. Ublíží nám všem" zamumlala jsem šeptem a Patrick se ode mě odtáhl.

„Kdo?" otázal se tiše a vyčkával na odpověď.

„Někdo, kdosi, tajemný, neznámý, co já vím?" brečela jsem pořád víc a víc.

Patrick se už na nic neptal. Jen mě znovu objal a zamyšleně pozoroval zeď.

To, co jsem řekla, nechápal. Rozuměla jsem mu.

Také jsem to nepochopila. Tehdy mi to vůbec nedošlo.

Ano, jsem hrozná autorka a nezasloužím si vás. A tohle je taky slabá kapitola, kde jsme se trochu podívali na zoubek hlavní postavě. Příští kapitola bude také ještě klidnější a pak se nám to trochu rozjede. Snad jste nade mnou ještě nezlomili hůl.

Vaše crazycreatur♥