INVISIBLE ME

Kapitola 6.

Patrick nebyl dobrý ve škole. Ani ve sportech, tedy, ne v těch namáhavých. Nešlo mu kreslit ani malovat, psát básničky, psát příběhy, zpívat, počítat, hrát na hudební nástroje...

Našlo by se toho dost, ale přece jen je tady jedna věc, ve které byl opravdu dobrý, věc, ve které vyhrál už nespočet soutěží, a to tak moc, že celý jeho pokoj byl ověšený medailemi, oceněními, diplomy a na poličkách se skvěly poháry.

Na každé věci se skvěl luk a šípy. Ano, ta věc byla a stále je lukostřelba. Když mu bylo šest, viděl v televizi na olympiádě profesionální lukostřelce a hned běžel za mnou do kuchyně, jestli prosím prosím může chodit na lukostřelbu. Já chvíli jen vyjeveně koukala, protože mi trochu trvalo, než jsem si uvědomila, co že to říká.

Pak, když jsem si to uvědomila, jsem koukala ještě víc nechápavě, ale jakmile jsem spatřila, co se děje na obrazovce, pochopila jsem a zasmála jsem se. O týden později šel na svou první lekci a o rok později už střílel závodně za sportovní tým.

To vše mi prolétlo hlavou, když jsem viděla jeho pokoj, jak již zmíněno ověšený vším možným. Už jsem se opravdu nudila, takže jsem procházela celý dům. Nakonec jsem opět popadla kabát, boty a znovu vyšla do Romtreet. Jak jsem znovu procházela parkem, pozorovala jsem stromy kolem mě a přemýšlela, kam vlastně jdu.

Usmála jsem se, navštívím madam Grotemiovou. Pohlédla jsem na hodinky, když si pospíším, tak to stoprocentně stihnu. Miluju její čaj. A ten bude přesně ve tři. Výrazně jsem zrychlila krok a skoro běžela parkem. Když jsem se ocitla před knihkupectvím, bylo přesně pět minut před třetí hodinou. Rozjasnila se mi tvář a vešla dřevěnými dveřmi do toho knižního království.

„Grace!" zaznělo od pultu a já se otočila směrem k madam.

„Dobrý den" vydechla jsem šťastně a zamířila jsem přímo k ní.

„Jak se máte?" otázala jsem se s úsměvem.

„Ále, všechno jde dobře, co ty tady?" odpověděla madam.

„Jdu jen tak na návštěvu a na čaj, popovídat si."

Madam se usmála a vyšla zpoza pultu.

„Tak pojďte dozadu, stejně sem nikdo nepřijde" vyzvala mě a sama zamířila do zadní části krámu, kde jsem byla už několikrát.

Za závěsem z korálků se nacházela menší místnost s dvěma křesílky a maličkou kuchyňkou. Madam Grotemiová přešla k malé skříňce, kde skrývala své vzácné exotické čaje. Zatímco odemykala skříňku, skontrovala jsem hodinky. Musela jsem se pousmát, byly přesně tři hodiny odpoledne.

Chtěla jsem madam pomoct, tak jsem vytáhla z poličky dva zdobené porcelánové hrnečky, tedy ten, co mívám vždy já a pak ten oblíbený madam Grotemiové. K nim jsem vytáhla dva podšálky a keramickou konvici. Celý servis jsem přistrčila k madam, která zatím dala vařit vodu a vytáhla ten nejlepší a nejexotičtější čaj, co tahle země obsahovala.

Když se voda dovařila, vzala konvičku, nasypala do ní lístky čaje a zalila je vodou.

Teď přišla má chvíle. Obě jsme se natěšeně vrhly ke konvici, abychom do ní viděly. Jakmile lístky trochu nasákly vodou, začaly rozkvétat do velkých, sněhově bílých květů. Rozšířily se mi zorničky.

Milovala jsem tento pohled a podle láskyplného pohledu i madam Grotemiová. Po chvíli květy pohltila voda úplně a zbarvila se do zlatavé barvy. Květy se pak ztratily pod zlatým nektarem a madam dala na konvici pokličku.

„Necháme to pár minut louhovat, ano?" vzhlédla madam, upřela na mě své oči, které měly stejně jasně zelenou barvu, jako její vlasy a já jen přikývla.