INVISIBLE ME

Kapitola 14.

„Alex je tu!" zajásal Patrick, který už dobrých pár minut vyhlížel mého přítele z okna. Vrhl se ke dveřím a můj manžel se s úsměvem vydal za ním, když se na mě tázavě otočil.

„Hned jdu" přikývla jsem a mrkla na něj. James přikývl a bez dalších otázek pokračoval v cestě. Zvedla jsem se a zamířila nikoli ke dveřím, ale na druhý konec kuchyně ke skříňce, ze které jsem vytáhla láhev červeného vína a skleníčku. Po okraj naplněnou sklenici jsem vyprázdnila do poslední kapky.

„Fajn, teď už můžu" vydechla jsem a zašklebila se nad chutí levného vína. Vydala jsem se tedy za svou rodinou, abych přivítala mou zkázu.

„Čau Alexi" objala jsem ho, jak nejvíc uvolněně jsem mohla.

„No nazdar" usmál se a zablýsklo se mu v očích.

„Později" zavrčela jsem mu do ucha a odtáhla se.

Zamračeně si mě prohlédl a pak začichal.

„Ty si pila?" naklonil pobaveně hlavu na stranu a já znaveně vydechla.

Můj přítel se zašklebil.

„Šetři dechem milá Grace. Připadám si jako ve vinárně. Ale na můj vkus trochu moc levné vinárně" zasmál se.

Vrazila jsem mu loket do břicha, jako jsem to dělávala ještě na základce a byla ráda, že můj syn i manžel už někam zmizeli.

„Tak už pojď" pronesla jsem a nad jeho bolestným výrazem jsem se jen ušklíbla.

„Puberťačko" houkl na mě ještě, když jsem ho vedla do pokoje pro hosty, kde měl dočasně bydlet. Rychle jsem se otočila s napřaženou rukou.

„No jo, už budu hodnej" uhnul před mou ranou a tak tak udržel na schodech rovnováhu.

„Děkuju" vyplázla jsem na něj jazyk a doufala, že si nevšiml, jak jsem zaváhala, když jsme cestou minuli ložnici, ve které byla kniha.

„Páni" rozhlédl se Al po pokoji, když jsme do něj dorazili.

Usmála jsem se na místnost, kterou můj syn zdobil hodiny, aby byla dokonalá.

„Tak se tu zabydli, Grace ti pomůže vybalovat" ozval se mi za zády James.

„Pomůžu?" ironicky jsem se po něm ohlédla a můj přítel se zasmál.

„Jo pomůžeš, ještě musíme probrat jednu... maličkost" zazubil se. Znovu se mu zablýsklo v očích. James přikývl a zavřel při odchodu dveře.

„Sakra" zaklela jsem a poraženě jsem se otočila na Alexe.

„Tak fajn" povzdychla jsem si.

„Ptej se."

„Jak dlouho?" nasadil vážnou tvář.

„Několik dní" opřela jsem se ramenem o zeď.

„Kdy byl ten první?" sledoval každý můj pohyb. Zamyslela jsem se a v duchu počítala dny.

„Jedenáctého října" řekla jsem po chvíli ticha.

„A poslední?" pozoroval moje reakce.

„Dva dny zpátky" srdce mi vynechalo úder.

„Co se tam psalo?"

„Pojď se mnou" zamumlala jsem a otevřela dveře.

Alex se se zachmuřeným výrazem vydal za mnou do ložnice. Pro jistotu jsem za námi zavřela dveře a vydala se k lákající knize v šuplíku u nočního stolku, která jako by ke mně promlouvala. Vyndala jsem jí a otevřela.

„Pane bože" srdce se mi zastavilo úplně.

„Co se děje?" otázal se Alex a vykročil směrem ke mně. Neodpověděla jsem.

„Co se děje Grace?!" vyhrkl a byl jedním skokem u mě.

Upřený pohled obou z nás padl na písmena, která byla rozsypaná na stránce.

25.10.

VÍTEJ!

Bože já se tak bavím. I když za to mám poděkovat spíše Ďáblovi, že?

Nemůžu tomu uvěřit! Tak blízko, tolik vás pohromadě, tolik se těším! Zábava začíná! Ó počkat! Kdepak bude Alex bydlet? Já o něčem vím. Ale víš ty Grace? Ano víš.

UŽIJTE SI POBYT ZKÁZY!

„Alexi?" vzala jsem jeho tvář do dlaní a donutila ho ke mně zvednout oči.

„Alexi" zašeptala jsem, ale on nic neříkal.

„Alexi prosím mluv se mnou!" neměla jsem daleko k slzám.

Alex se pohnul a odvrátil se ode mě.

„Alexi prosím" vyslovila jsem ta slova tak tiše, že jsem je sama téměř neslyšela. Otočil se opět ke mně. Po tváři mu stékala slza. Nikdy nebrečel. Nikdy...

„Alexi" nadechla jsem se k uklidnění, když v tom mě přerušil.

„Grace, tenhle člověk, tohle monstrum" zastavil se uprostřed věty a setřel si slzy.

„Tenhle člověk tě nechce zranit, ani ti ublížit" znovu se zajíkl, ale donutil se pokračovat. Starostlivě jsem ho pozorovala. Tohle je zlé.

„Chce tě zničit Grace. A chce zničit všechno, co znáš a miluješ. A udělá to ve velkém stylu. Tenhle člověk je tvoje apokalypsa. Nejen tvoje, ale tvojí rodiny, tvých přátel... všeho!" domluvil a slzy mu stékaly po tvářích.

Zírala jsem na něj. Ne proto, že brečel. Ne proto, že by plácal nesmysly. Ne proto, že by přeháněl. Ale proto, že měl pravdu. A já byla vyděšená. Ta pravda totiž nebyla tak hrozivá, dokud ji někdo nevyslovil nahlas.

Najednou mi to došlo.

Dům vedle" rozbrečela jsem se naplno.

„Cože?" jeho rudé napuchlé oči si mě změřily a já se k němu vrhla a objala ho. Pevně jsem ho držela a cítila, jak mě vděčně stiskl. Hladila jsem ho po zádech, zatímco mě svíral v náručí jako panenku, která by se měla každou chvíli rozpadnout.

„Sousedi, manželé Stareovi. Nedávno se z neznámých důvodů odstěhovali. Kniha říkala, že ten dům ještě nějak využije. Ten dům je prázdný a na prodej" vysvětlovala jsem mu, stále ještě v jeho náručí.

Alex se odtáhl a já ho velice neochotně pustila.

Usušil si všechny slzy.

„Takže co budeme dělat?" pořád zněl roztřeseně.

„Co můžeme dělat?" zlomil se mi hlas.

„Musíme hrát její hru. Nebo jeho hru... to je jedno" zavrtěla jsem hlavou a pokračovala: „Může udělat cokoli. Nakonec budeme stejně jen slepě hrát bez nároku na... na cokoli. Musíme se poddat té hře."

Nejdřív se na mě můj přítel díval nechápavě, ale pak se usmál a cvrnkl mě do nosu.

„Tak jo. Jdeme si zahrát hru." 

Ano ano ano. Já vím co jsem psala a říkala. Já vím. A já se opravdu snažila! Fakt že jo! Ale jsem nezodpovědná puberťačka no. Ale tady máte novou kapitolu a už se nám to rozjíždí. Tak si pobrečte spolu s Alexem.

Vaše crazycreatur❤