Krev není všechno [HP]

4# KNV

Zmijozelská společenská místnost:

„Je mnohem hezčí, než jsem si zprvu myslel. Vypadá jako padlý anděl, co právě spadl z nebe," uvažoval nahlas Goyle, který seděl na pohovce, a přitom se cpal koláčky.

„Goyle, ty si o ní můžeš leda nechat zdát. A kdyby tě tak slyšela Pansy. Hned by se do tebe bez varování pustila," pohlédl na něj usmívající se mladík sedící naproti němu.

„Ale Blaisi. Neříkej, že sis toho nevšiml, jelikož vím, že ano. Je velmi krásná. Hezčí než všechny dívky ze Zmijozelu," zasmál se Goyle na svého kamaráda. Měl pravdu, přece byla krásná.

„Neříkám, že ne. Opravdu je nádherná a taky mnohem starší než my," povzdechl si Blaise. Byla krásná a ještě k tomu patřila do Zmijozelu.

„V dnešní době věk nehraje takovou roli jako za našich předků. To bys měl přece dobře vědět, ne?" zasmál se s plnou pusou Goyle, až drobky padaly všude možně.

„Ale stejně, ty oči. Nevím, proč mi stále někoho připomínají. Jen nemám tušení koho. Ale vím, že jsem je už viděl," zamračil se Blaise, který přemýšlel, kde ty oči viděl a koho mu jen ta holka připomíná.

„Vy dva tupci. Já vás všude hledám a vy se tady cpete a přitom drbete celou kolej," ušklíbl se na ně Draco, který právě vrazil do společenské místnosti.

„Draco. Není to tak, jak to vypadá. Jen jsme si dali menší oddych, nic víc," přežvykoval Goyle poslední sousto, které mu zbylo v ústech.

„To vidím, ty prasečí ksichte. Hlavně, že se rozplýváte nad tou zmijozelkou. Všechno abych si dělal sám. Na co mi vlastně vůbec jste? K ničemu!" vyštěkl na oba mladíky naštvaný Draco. Tolik humbuku jen kvůli jedné holce.

Kdo by to byl řekl, že se jednou vrátí Irina, do Bradavic. Když se prochází po téhle škole, vybavují se jí veškeré vzpomínky. Byla tady doopravdy šťastná, ale nic netrvá věčně. Za vše může jediný člověk, to on vše zničil. Lucius Malfoy, její vlastní otec. Chtěl, aby sloužila Pánu zla a byla jednou ze smrtijedů. Ale velmi se mýlil. Irina byla jiná, a to ho velmi štvalo. Jelikož ji nemohl ovládat, nafingovala svou vlastní smrt. Ví, hodně lidem tím ublížila, ale bylo to jediné východisko, jak být svobodná. Vtip je teď v tom, že je opět v Bradavicích. Dělá to z jediného důvodu - ochránit svého mladšího brášku, aby se z něj nestal smrtijed. Posluhovač a poskok Voldemorta se z něj nestane, dokud bude živá. Není to zrovna špatný nápad, znova se vrátit a být studentkou. Tenkrát neměla možnost dokončit poslední ročník. Ještě k tomu to její menší tajemství, které ji tíží na srdci. Irinin původ, kdo doopravdy je, odkud pochází. Stále tomu nemůže uvěřit, že ON má stejnou krev jako ona. Dívka si to mířila tmavou, vlhkou chodbou do podzemí zdejší školy. Čím hloubš kráčela do útrob hradu, tím byla tmavší a chladnější. Takové byly chodby v podzemí, jaké znala, stejně jako všechny kouty školy. Nikdy nezapomněla. Jak by také mohla? Strávila ve Zmijozelu více času než ve vlastním sídle, na Manoru.

„Nemyslíte, slečno Haleová, že je na návštěvu už docela dost pozdě?" pousmál se na ni profesor lektvarů, když dívku spatřil u svých dveří.

„Ale no tak, Severusi, nebuď jako malý. Nikdy ti to nevadilo. Pokud si dobře pamatuji, tak jako studentka jsem tady byla neustále," pohlédla mu do očí Irina se šibalským úsměvem na rtech.

„To byly jiné okolnosti. V té době jsi byla moje studentka a já tvůj profesor. Hodně věcí se za tu dobu, co jsi tady nebyla, změnilo. Není vše, jak bývalo. Určité věci jsou jiné, než si myslíš," ušklíbl se s úsměvem Severus na dívku, kterou znal už od kolébky.

„Co si jako myslíš? Že si budou snad myslet, že jsem tvá milenka nebo co? Mohl by si být můj otec, Severusi Snape," zasmála se zvonivým hlasem dívka na profesora, který byl jako její druhý otec.

„Ani nevíš, jak bych si přál mít dceru. Aby byla taková jako jsi ty. Ale osud mi nepřál. Přichystal mi jiný úděl, úděl starého mládence," podíval se Severus na Irinu zvláštním pohledem, ve kterém byla vidět bolest.

„Vždy jsi byl na mě laskavý a hodný. Někteří si myslí, že nemáš srdce, že jsi krutý a podobně. Ale oba dobře víme, že to tak není. Jsi můj kmotr, můj učitel a dobrý přítel. Nic a nikdo to nezmění, to si můžeš být jistý," věnovala mu něžný, přátelský, až skoro úsměv dcery Irina.

Mezitím tam, kde smrt číhá na každém kroku:

„Můj pane. Den ode dne jste silnější než předtím," poklonil se jeden ze smrtijedů.

„Už brzy napadneme Bradavice, nikdo nebude ušetřen, jen za podmínek, že se přidají ke mně Pánu zla," pohlédl Voldemort tvrdým pohledem na svého posluhovače.

„Je nutné, pane, abychom nechávali tu čarodějnickou chamraď naživu? Někteří z nich jsou špíny, nečistá krev šmejdů." S nechutí vyslovil tato slova smrtijed. A zabil jsem tím pošpinit tak jméno Pána zla?

„Kdo říkal, že ta mudlovská špína bude mít možnost přidat se ke mně? Ta špína nečisté krve. Popravím je jako první. Aby si konečně uvědomili, že takový, jako jsou nečistí, nepatří do naší společnosti," odsekl pohrdavě Pán zla smrtijedovi, který stále klečel před ním.

„To přece nemůžete, jsou to nevinné děti. Oni se ničím neprovinili. Nemohou za to, z jakého původu pocházejí," ozval se trpící muž, kterého tam odvedli pro informace. Ležel na studené podlaze v kaluži krve.

„Já můžu všechno. Jsem Temný pán, Pán zla. Ti, co neposlechnou, zemřou bolestivou smrtí," řekl s nezájmem muži Pán zla. Proč taky. Byla to jen čarodějnická nicka.

„Krev nekrev. Děti neděti. Zemřou všichni, i kdyby měli zemřít mojí vlastní rukou. Už teď mají smrt jistou," podíval se pohrdavě na kouzelníka smrtijed.

„Vy nejste lidé, ale zrůdy. Ta nejnižší forma života, co kdy na tomto světě kráčela!" zařval z plných plic muž, co nejvíc mohl se zbytkem svých sil.

„Avada kedavra!" zařval Voldemort. Už toho měl dost. Nikdo mu nebude říkat, co má dělat. A už vůbec ne nějaká kouzelnická nicka. Je přece Pán zla.