Krev není všechno [HP]

9# KNV

Severus Snape se s vážnou tváří postavil tak, aby na něj viděli ostatní studenti. Jelikož měl v plánu použít kouzlo, aby zapomněli. Měli by hodně otázek, co se právě stalo, a proč se to stalo, z jakého důvodu. Proto chtěl profesor použít toto kouzlo.

„Obliviate," vykřikl kouzlo, které způsobuje ztrátu paměti.

„Pane profesore," ozval se něčí hlas.

„Pro dnešek hodina skončila, můžete odejít," oznámil jim Severus.

„Ale co ten lektvar?" zajímala se nebelvírka.

„Řekl jsem, že hodina skončila. Máte s tím snad problém?" vyštěkl po studentce profesor.

„Ne, pane," zašeptala dívka a hned si zabalila věci a odešla.

„Slečno Haleová, pojďte se mnou," vyzval Severus dívku. Irina poslušně odcházela se Severusem, ale čeho si nebyl vůbec vědom, bylo to, že kouzlo nepůsobilo na Draca. Jelikož byl v jeho blízkosti, kouzlo ho nezasáhlo.

„Co to, k čertu, mělo být, a kdo je její bratr?!" řekl si pro sebe naštvaně Draco.

„Co to tam, do toho netopýra, vletělo?" ušklíbl se Goyle.

„Drž hubu, Goyle, přemýšlím." Draco se nad tím zamyslel, jelikož mu nešlo do hlavy, co se právě stalo.

Severus Snape odvedl Inu do podzemí, kde byl jeho kabinet. Dívka tam jen tak stála, tak ji vyzval, aby se posadila. Dobře věděl, že by neměl, ale nemohl si pomoct. Měl nezodpovězené otázky, na které by mohl dostat odpovědi od samotné Iriny.

„Ino, kdo byla tvá matka?" To byla první otázka, která profesora lektvarů zajímala.

„Přece Eliza," odpověděla dívka.

„Jaký byl původ tvé matky?" vypustil z úst druhou otázku.

„Ty jsi zapomněl? Měl jsi ji rád, bral jsi jako svou sestru," usmála se Irina.

„To není možné," upřel zmatený pohled na dívku.

„A přece je. Eliza, ale ty jsi ji znal spíše jako Elizabeth Riddleovou," zasmála se Irina. Když se o ní Pán zla tenkrát dozvěděl, chtěl mladou ženu mít při sobě. V té době přijala i jeho jméno.

„Co? Ty mluvíš vážně? To není možné! Elizabeth před mnoha lety zemřela." Zmatený Severus nevěřil svým uším. Pamatoval si ji byla to sestra velmi krásná a chytrá čarodějka. Dcera Pána zla.

„To jste si měli, jen myslet," odfrkla si Irina. Když její matka odešla od své jediné rodiny, začala i nový život. Nechtěla být smrtijed.

„Jak to, že si toho nikdy Lucius nevšiml?" divil se Severus Snape.

„Bude to tím, že změnila svůj vzhled a jméno. Chtěla zapomenout na minulost." Pohlédla na něj dívka. Lucius Malfoy měl mnoho žen, mezi mě právě patřila i její matka.

„Tak to znamená, že jsi poslední dědic Salazara Zmijozela," povzdechl si, nad touto skutečností, profesor lektvarů.

„Jak si jen mohl! Myslela jsem si, že jsme přátelé. A ty mi uděláš tohle. To bych do tebe nikdy neřekla!" vyštěkla po něm naštvaně Irina, když lektvar přestal účinkovat a vzápětí práskla dveřmi.

„Irino!" volal za ní, ale už bylo pozdě.

Když si Irina uvědomila, co všechno mu právě řekla, svým způsobem se jí ulevilo. Byla na něj velmi naštvaná, jak si to jen vůči ní, mohl dovolit. To by do něj nikdy neřekla, že by byl schopen, uchýlit se k takovému řešení. Dívka si to pádila rovnou do zmijozelské koleje, když velkou silou do někoho vrazila.

„Čum na cestu, ty krávo!" zařvala na Inu dívka. Jelikož Irina byla docela dost naštvaná, popadla Pansy pod krkem, a přimáčkla jí hrubě na protější zeď.

„Dej si pozor na jazyk, mohlo by se ti stát, že by si o něj mohla přijít!" vyštěkla Ina naštvaně na zmijozelku.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi?" zasípala po vzduchu Pansy.

„Ta, která tě jediným lusknutím prstu, může zničit," ušklíbla se Irina pobaveně.

Draco seděl ve svém pokoji. Dnes už nechtěl žádnou společnost, chtěl být sám. Díval se z okna, na obloze nebyly žádné hvězdy. Jen tmavá, temná a tajuplná obloha, která o sobě nic neříkala. Přemýšlel nad svým životem, který se mu vůbec nezamlouval. Někdy si říkal, jestli patří do rodiny Malfoyových, protože nikdy nepoznal rodičovskou lásku. Jen tu, co mu dávala jeho matka, ale to se nedalo říct o otci. On snad nedokázal milovat, a pokud ano, dával to najevo zvláštním způsobem. Kdyby tak mohl, od toho všeho, utéct, a zanechat tento život za sebou. Ale to nejde. Stále zůstával, jen kvůli matce. Kdo ví, co by s ní bylo. Kdyby od ní odešel, zůstala by sama, a proto stále zůstává po boku své milované matky. Když tak pozoroval noční oblohu, zničehonic uslyšel dívčí křik, moc dobře ho poznal. Byla to Pansy. Ale tentokrát to bylo jiné, než obvykle. Slyšel ještě jeden hlas, takový zuřivý, až by se dalo říct, temný. Dracovi to nedalo, i když se nerad pletl do cizích věcí. Ale pro jednou udělal výjimku, když scházel po schodech a to, co viděl mu vyrazilo dech. Viděl Irinu, jak drží Pansy, docela pevně, pod krkem a nevypadalo, že by ji tak lehce pustila. Nic jiného Dracovi nezbývalo, než se do toho vložit. Nedělal to kvůli Pansy, ta mu byla ukradena. Dělal to pro Inu, svým způsobem mu připomínala jeho samotného.

„Ino, to by už stačilo, Pansy už určitě pochopila, že si s tebou nemá zahrávat, pokud nechce, aby ji to stálo její vlastní život." Položil dívce ruku na rameno, ani si sám neuvědomil, jak ji nazval.

„Jak jsi mi to právě řekl?" Irina se k němu otočila, protože takto ji dlouho nikdo nenazval.

„Ino? Proč se na mně takto díváš?" pohlédl na dívku Draco, která na něj zvláště hleděla.

„Jen, že mi takto už dlouho nikdo neřekl, kromě mého bratra." Ina se dívala na něj, a přitom konečně povolila stisk, pod kterým držela dívku.

„Draco, co se s ní vybavuješ, mohla mě zabít. Ale ty nic, víc se zajímáš o ni, než o mně!" vyštěkla na něho naštvaná Pansy.

„Pansy, je mi to fuk, tak by tě zabila. No, a co? Bylo by o jednu nánu míň," ušklíbl se Draco, protože mu to bylo opravdu jedno.

„To nemyslíš vážně!" křičela na Draca zmijozelka.

„Uklidni se, hysterko, mohl by se ti stát úraz. A to bychom přece nechtěli," odfrkla si Ina a hůlkou dívce přejela po tváři.

Najednou se ozvalo vlčí zavytí, a někteří zmijozelci se na sebe podívali. Bylo to dlouho, kdy naposledy slyšeli vlkodlaka. Ale v Bradavicích to nebylo neobvyklé. Irina dobře věděla, kdo to je, jen nečekala, že za ní půjde, až do školy Čar a kouzel. Na druhou stranu byla ráda, že je právě tady. Zničehonic dívka vyrazila ze dveří, za ní hned Draco, jelikož ho zajímalo, kam může jít tak pozdě. Ještě k tomu, když je venku ta zrůda chlupatá.

„Ino?" ozval se hlas ze zapovězeného lesa, když spatřil onou dívku.