Proklet čarodějkou

Počátek všeho neštěstí

Jeskyní se rozeznívalo hrozivé vrčení, které vycházelo z hrdla mrtvého draka. Zub času již způsobil, že z těla zbyla pouze kostra, ovšem ještěr nevypadal, že jej to nějak trápilo, vzhledem k tomu, že se právě svojí čelistí plnou zubů jak jehel oháněl po muži, který se, možná lehce stupidně, rozhodl mrtvole oponovat svým mečem. Vrčení přerušovalo akorát skandování druhého muže, jenž se ležérně opíral o stěnu a se škodolibým úsměvem celou scenérii pozoroval.
"Zab ji! Zab ji!" řval jako smyslu zbavený muž opírající se o stěnu. Jeho dlouhé hnědé vlasy mu spadaly na ramena v už pár dnech nemytých pramenech. Hnědé oči, ve kterých nechyběla jiskra zapálení, pro jeho velice vznešený úkol pokřikování, upíral na svého kamaráda. Lehce se usmál, když se monstrum z kostí ohnalo ocasem po nohách druhého muže. Z druhého konce jeskyně se ozval řev muže bojujícího z potvorou.
„Makám na tom!" křikl a vrhl se s mečem v ruce do dalšího útoku na hromadu kostí, která zrovna vydala ze sebe něco mezi řevem a fučením větru ve větvích uschlého stromu. Monstrum se zvedlo na zadní nohy a chtělo celou svou váhou zavalit nebohého muže před ním.
„Tak makej." ucedil muž od stěny s úšklebkem, který alespoň lehce rozehříval jeho pobledlou tvář. Sebral z kamenného povrchu pod jeho nohama kus skály, který se při řevu potvory odtrhl ode zdi nad jeho hlavou, a začal si s ním pohazovat v ruce.
„No jo, pořád!" zavrčel nespokojeně muž, kterého během chvilkové nepozornosti skoro zachytly čelisti draka. Těsně stačil uskočit a na oplátku se ohnal mečem, ovšem to mělo nulový efekt na kosti. Ostří meče se pouze zaseklo do kosti a sotva lehce jí naštíplo. Jeho společník tohle stále nezaujatě pozoroval, zatímco on nasadil techniku, jež skládala z taktiky, která obsahovala kličkování mezi nohami a pokusy o zasazení nějaké rány té hromadě kostí. 

Jejich souboj je zavedl ven z útulného tepla jeskyně. Možná, že to bylo součástí taktiky bojovníka, ale nevyšlo mu to. Před jeskyní totiž seděl drak. Ale na rozdíl od jeho dávno mrtvého kolegy tenhle byl živý a připraven po svém nepříteli flusat oheň jako lama sliny. Náš udatný bojovník si nového pozorovatele jeho vcelku neefektivního boje všiml až v moment, když zády narazil do jedné z velikých tlap ohnivé stvůry. Uštědřil hromadě kostí ránu mečem a pohlédl za sebe. Jasně modré šupiny, které se ve světlu zapadajícího slunce třpytily jako safírový poklad mu zaplňovaly skoro celé zorné pole. Zvedl hlavu trochu výše aby mohl zírat na velikou tlamu draka, který na něj upíral své světle modré hadí oči. Bojovník viditelně zbledl, měl co dělat, aby to s ním neseklo.
„Tohle chceš zabít nebo sníst?" ozval se od jeskyně hlas jeho druha, který měl na tváři zase ten debilní úšklebek, který už měl někdo dávno vymazat z jeho ksichtu.
„Z-zabít!" vykoktal lehce zaskočeně muž a zatímco si ze zorného pole odhrnul část ofiny svých tmavých vlasů. Kostlivec, lehce zaskočen svým živějším příbuzným, něco zachrčel směrem k druhému ještěrovi a ohnal se po něm svými zuby. Druhý drak na to odpověděl mohutným řevem, jenž mrazil krev v žilách, zatímco kostlivé monstrum se pomalu odebralo nazpět do útrob jeskyně, jako kdyby to byl nějaký pes zahnán do kouta.
Muž pevně sevřel v levé ruce jílec svého věrného meče a, než se drak rozhodl mu věnovat pozornost, tak se rozhodl udeřit. S řevem, o tolik méně zastrašujícím, než předvedl mohutný ještěr předním, se rozběhl kupředu a vší silou sekl. Meč si těžce prorazil cestu přes drakovo šupinaté brnění, netrvalo to moc dlouho a ostří se zarazilo, zatímco zvíře upřelo svůj pohled na tu otravnou, upištěnou věc před ním.
Světle modré oči se podívaly jaksi pohrdavě, pokud je toho nějaká přerostlá ještěrka schopná. Dvakrát mávl křídly a vznesl se nad všechny své problémy, které rozhodně nečítaly jednoho mameluka s mečem v ruce, jenž na něj řval nadávky a proklínal jej do třináctého kolene.
„TY SVINĚ!" ulevil si naposledy muž, hrozíc drakovi mečem. Ale z ozubené ještěrky zbyl pouze vzdálený stín na obloze, která měla jasně krvavý odstín. Slunce se už skoro schovalo za nedaleké vrcholky hor. Poslední paprsky osvětlily naše dva hrdiny, kteří stáli opuštěny okolním světem na plácku před jeskyní.
„Co teď?" zeptal se s úšklebkem muž z jeskyně, zatímco odhodil kámen daleko za hromadu keřů, které se později měnily v hustě zarostlý les. Jeho druh pokrčil rameny zandavajíc meč do pochvy. Pobledlý muž si akorát povzdechl.
„Deane, ty jseš tady zkurvenej hrdina! Tak se kurva rozhodni, kam půjdeme. Protože já opravdu nevím, kde bych měl pohřbít tvoje tělo, až tě jednoho dne za tohle nevnímání oddělám!" okřikl muž toho druhého, kterého oslovil Dean.

„Jako bys mě zrovna ty měl v plánu někde pohřbívat." ušklíbl se, zatímco se rozhlédl po okolí, přemýšlejíc, kudy by se měli vydat. Nakonec se pomalu vydal nazpět do jeskyně a, i když byl nevěřící, tak se modlil snad ke všemu, na co si byl schopen vzpomenout, aby tam na ně nečekala ta polomrtvá ještěrka, která se předtím tak hrdinně vzdala. Překvapivě po té hromadě kostí nikde uvnitř nebylo ani stopy, i když bylo možné, že v té tmě pouze duo tiše pozorovala a čekala na vhodnou příležitost. Deanovi se zrovna tahle myšlenka dvakrát nezamlouvala a pomalu se v něm začínal probouzet jeho skrytej zbabělec, i když to na sobě nenechával znát. Ale i přesto radši rukou nahmátl svůj meč. Sice ho to tolik neuklidnilo, ale v tuhle chvíli bral cokoliv, co by jej mohlo aspoň lehce ochránit, jelikož na jeho společníka, jak se již několikrát mohl na svojí kůži přesvědčit, zrovna velký spoleh nebyl. Oba dva rychle prošli jeskyní, aniž by na ně cokoliv zaútočilo a během chvíle již oba dva stáli před jeskyní, kde celá ta patálie s mrtvým drakem začala... Tedy, pouze jeho společník stál na nohou, Dean polevil až příliš brzo na pozornosti a aniž by si to uvědomil, tak zapadl přímo do závěje zbylého sněhu.
Druhý muž se dal do smíchu a velikým obloukem obešel hromadu sněhu nesnažíc se svému příteli nijak pomoci. Zastavil se hledíc na daleký sever, kde se tyčily další strmé skály na jejichž vrcholcích ještě panoval mráz a sníh. Netušil, co je před nimi, ale rozhodně věděl, co se nachází na dalekém jihu a nechtěl se tam vracet. Jih byl příslib potíží, ale za to sever byl místo, kde měl ještě čistý rejstřík a tak to také hodlal nějakou dobu udržet.
„Takže kam jdeme?" ozval se za jeho zády Deanův hlas poté, co se vyhrabal ze závěje. „Já jsem pro Riften!" projel si rukou vlasy aby odstranil poslední zbytky sněhu, co v nich zůstaly. Miloval Riften, jelikož to bylo město zlodějů, hospod, bordelů a bezpráví.
„Mně je to jedno." zabručel jeho společník, který neměl ani tušení jaké město na něj Dean chystá. Upravil si opasek s mečem a vyrazil svižným krokem za Deanem, který si to již štrádoval po vyšlapané cestičce směr Riften. 

Za pár hodin chůze, kdy už si klestili cestu za tmy, se vyhrabali na poslední z vysokých kopců. Na jeho vrcholu se jim naskytne noční pohled na město obehnané zčásti kamennými a z části dřevěnými hradbami. V ulicích zářily pochodně, které už na mnoha místech pohasly a vytvořily příhodnou tmu pro zloděje nebo nenechavé muže, které již přestaly bavit jejich ženy nebo děvky. Za kamennou částí hradeb se tyčila skromná tvrz, která měla největší dny své slávy za sebou. Jedna z věží se již dávno po jednom z nesčetných požárech zřítila a na jejím místě zůstala jen hromada kamení, které již místní obyvatelstvo rozkradlo a použilo na stavbu svých příbytků. Zbylá věž se tyčila nad vrcholek samotného kostela, což pobuřovalo nejen nebohého hvězdáře, ale také celou církev. Už celá léta usilovali o to aby tu stopu, o kterou byla věž vyšší než špice kostela, strhli a použili na stavbu nové radnice, ale nikdy se k tomu nedostalo. Dřevěná část hradeb patřila obyvatelstvu, které žilo mezi špínou a sračkami jež pokryly kdysi kamenné ulice neproniknutelnou skořepinou. Na tom všem stály obytné domy, bordely, hospody, ale také kostel a fara. Jedinou cestou do města se tak stala brána, která jako jediná dokázala udržet sračky ve městě a lidi venku. Nebo to mělo být obráceně? Ale v tomhle městě to bylo fuk.

Oba dva, nadšeni, že jejich zdlouhavá cesta se pomalu blíží ke konci, seběhli cestičku z kopce a vydali se plni odhodlání k bráně. Jejich nadšení ovšem zkazilo zjištění, že i v této pozdní hodině se před bránou nacházela stráž