Proklet čarodějkou

Někdo to (asi) hodně podělal

„Teď už mi moc klidný nepřijde." zamumlal si spíše pro sebe zloděj, stále hledíc na přerostlou ještěrku, která na něj upírala své zbývající oko. Necítil zas až takovou vinu za to, co udělal, ale bylo mu celkem líto, že draka neposlal pod drn. Kdyby se mu to povedlo, tak by se stal jediným drakobijcem za posledních padesát let. A taky by si pěkně namastil kapsy, protože po dračí kůži, rozích a zubech byla mezi všelijakými mágy veliká poptávka a trh toho nenabízel zrovna tolik aby byla utišena. Z úvah jej vytrhl Dean jež se hrdinně vydal k drakovi, aby upoutal jeho pozornost. To se mu ale nepodařilo, jelikož si stoupl na stranu, kde již zmíněnému ještěrovi chybělo oko. Melzar ještě více pobledl a vmáčkl se do nejzazšího výklenku, který nalezl ve stěně jeskyně. Čekal, co jeho kamarád vyvede a upřímně se toho velice obával. Nevěděl, co by se s takovým drakem mělo dělat, ale rozhodně by se do toho nepouštěl, ani kdyby z toho byl pěknej balík.

Vydechnout si mohl až v okamžiku, kdy drak uznal Melzara za méně nebezpečného než malého mravence a ulehl zase na chladný kámen jeskyně. Velikým a drsným jazykem začal opět opečovávat oko. Snad aby ve zloději zvětšil pocit viny nebo jen čistě z praktických důvodů. Přestože na Melzyho již nezíral drak, tak byl stále zalezlý v rohu, křečovitě svírajíc skálu kolem sebe. Jen dva kroky od něj si to totiž protančil jednonohý mužík v sukýnce, za nímž se vzduch plnil třpytkami.

„Myslím, že je to v cajku." pronesl Dean důležitě a poplácal draka po hlavě, opět si sedajíc k němu na zem. Melzar sice jeho bezpečí nesdílel, ale velice pomalu se vylezl ze svého úkrytu. V hlavě si přehrával poslední hodiny, přemýšlejíc nad tím, kde pro všechny bohy zase chlastal, nebo co divného snědl. Zastavil se deset kroků od dvojice, prsty zajel k noži u opasku a zlehka se jej dotkl. Potřeboval cítit v ruce chladný kov, který mu dodával trochu odvahy.

„Ty se o to staráš?" zeptal se snažíc se působit, že nemá vůbec žádný strach. Ale opak byl pravdou. Neměl sice panickou hrůzu z toho draka, ale více jej děsil prapodivný mužík, kterého očividně viděl jen on sám.

„To je problém?" zeptal se Dean s nadzvednutým obočím. Hladil šupiny, jež byly veliké jako jeho dlaň a vydávaly příjemné teplo, které plnilo jeskyni. Melzar přikývl.

„Jestli půjde s náma, tak to bude teprve PROBLÉM!" nevšímal si pohledu svého druha a okamžitě pokračoval. „Za prvé - jak to chceš krmit? A co s tím až vlezeme do nějakého města? Já nehodlám vysvětlovat žádný sežraný ovce, haranty nebo dokonce důležitý oficíry! A jestli se mu zachce princezny, tak teprve nechci mít nic s touhle hromadou šupin!" ukázal naštvaně na draka. Probodával jej zlostným pohledem, ale jen do té doby než na něj drak upřel oko a vydechl do vzduchu obláček dýmu. V ten moment div zloděj neskočil do náruče dobrodruha. Vydal ze sebe něco, co by rozhodně neměl vydat někdo jakéhokoliv pohlaví, ale rozhodně ne mužského.

Dean to raději nekomentoval, I když na svého kamaráda chvíli s lehce nazvednutým obočím koukal, přemýšlejíc, jak se tomuto prazvláštně vysokému tónu podařilo najít si cestu skrz hlasivky, aniž by je kompletně zbavil vší funkčnosti.

"No..," odkašlal si. "Mám pocit, že je samostatnej," rukou pohladil draka po šupinách. "Takže ho snad nebudeme muset vodit po městech obvázaného na špagátu, aby se nám nějak nezaběhl, nebo se snad pletu?" Pohledem těkal mezi Melzarem a drakem, který nyní vypadal, že naprosto neposlouchá a plně se věnuje svému oku, které stále oblizoval. Ale I přesto oběma mužům bylo jasné, že ještěr je, I přes to vše, poslouchá.

"Jestli za námi bude chodit jako pejsek, tak si mě nepřej." řekl Melzar již svým klasickým, lehce monotónním hlasem a založil si ruce na hrudi, zatímco si pohledem měřil šupinaté stvoření a jeho kamaráda. Dean ale nevypadal, že jeho ultimátum bral nějak vážně, spíše se přiblble usmál, jakoby měl upito a lehce se nadzvedl, aby se mohl lépe usadit na zemi.