Proklet čarodějkou

Útěk z města

"Co teď?" zeptal se Veverák, když už nějakou chvíli spolu seděli takhle za zelení, kterou po okolí pěstoval královský zahradník, který ovšem na svojí práci pravděpodobně sral, jelikož křáčí nevypadalo vůbec udržovaně a pravděpodobně bylo I suché, kdyby čas od času nezapršelo.

"Jak to mám vědět?" Odsekl Melzar, lehce frustrovaný tím, že se opětovně dostal do nějakého nechtěného problému, jelikož on nikdy nemůže mít klidný den. Veverák na jeho rameni lehce poskočil a natočil se jeho směrem, zkoumaje rysy jeho chodícího sedátka.

"Ty jsi ten, kdo nás sem dostal!" Vyjeklo hlasitě zvířátko a přemýšlelo nad nejzranitelnější místečkem Melzarova obličeje. Musel uznat, že ucho by nemuselo být tak špatné místo na zakousnutí se. Možná by si pak ten člověk zapamatoval, že slušné veverky se do takových problémů netahají. A už rozhodně ne veveráci.

Chlupaté zvířátko se již chystalo zakousnout, odhalujíc své bělavé zoubky, ale zarazil jej Melzarův pohyb, jak se vyzvedl z posedu na nohy a pomalu začal vylézat z jeho skrýše. Usoudil, že stráže zřejmě pronásledování vzdali a král je až moc zabrán do kárání jeho neposlušné dcery, která souloží s prvním buranem, kterého našla někde na ulici. Zloděj se pomalu vydal k muži, který ležel na břehu jezera a zhluboka se vydýchával, zřejmě zpracovávající všechen ten adrenalin v jeho těle, co se nashromáždil při skoku z okna. Těžko říct.

"Chceš pomoc?" Zeptal se Melzar, natahuje paži k Deanovo bratrovi, který sebou polekaně trhl, než mu došlo, že to na něj mluví někdo, kdo nepatří ke královské stráži. Možná vděčně, nebo možná jen z lenosti, aby se nemusel zvedat sám, přijal ruku a s pomocí druhého muže se vyhrabal na nohy. Poděkoval mu těsně předtím, než si přes hlavu natáhl košili, kterou stále svíral v rukou. Bylo na ní pár tmavých fleků od hlíny, která se nachytala během jeho pauzy na vydýchání. Melzar se chystal zeptat, jak se vlastně jmenuje, jelikož se mu nechtělo oslovovat ho: 'Deanovo bratře', ale než to stihl, tak se z hradu vyřítila menší parta stráží, která měla v patách krále, který, I když se to k jeho stařičké tváři, která vypadala vcelku mírumilovně, nehodilo, se mračil a řval na nebohé stráže rozkazy. Když se mu podařilo je vypakovat ven, tak za nimi přikázal zavřít bránu, než se navrátí I s tím, kdo pošpinil jeho drahou, milovanou dceru.

Zloděj společně s neznámým mužem běželi bok po boku pryč od hradu. Jenže oba skoro narazili do veliké dubové brány pobité železem. Za touto bránou se nacházelo město, kde bujel život, obchod a samozřejmě kapsářství, které Melzar tak moc miloval. Než si mohli bránu pořádně prohlédnout, tak jim kolem hlav zasvištěly první šípy, jenž po nich nechal střílet král. Řval na muže, kteří chránili bránu, aby se pokusili zadržet dvojici mužů, stojících jako přimražení na místě. Rozhlíželi se, kudy by bylo nejlepší utéct z této nevýhodné situace. Jediné dvě zbývající cesty vedly podél hradeb okolo hradu. Podél únikové cesty stáli stáje, zbrojnice a kasárny pro strážné, kteří chránili králův život. A právě jedna ze dvou cest vedla přímo okolo tohoto domu, kde nyní spaly jednotky, které od soumraku do úsvitu hlídkovaly na hradbách.

"U svatých ořechů, co teď?" vypískl Veverák sedící na zlodějově rameni s pohledem upřeným na muže, kteří se kolem nich stahovali jako vosy na med. V rukách drželi kopí mířící na duo před branou. Pomalu se přibližovali, čekaje zda se objekty královi nevole pokusí bránit jim v zatčení. Zloděj ostražitě pozoroval namířená kopí, pomalu couvaje z jejich dosahu.

"Asi zdrhnem..." Nedal Veverákovi prostor k tomu, aby se mohl zeptat kam a vyrazil jednou ze dvou cest podél hradeb. Deanův brácha běžel opačným směrem, aby stráže donutil se rozdělit na dvě půlky. Jedna polovina běžela za zlodějem a Veverákem a druhá za pravým důvodem všech zel, které krále soužily. Velice brzy ale Melzar narazil na zeď, která mu přehrazovala cestu. Do výšky, kterou neměl šanci přeskočit, se tyčila vysoká budova kasáren z jejíchž oken koukali dolů na ulici muži, které probudil hluk panující v celém hradě.

Zloděj byl v pasti.

Z jedné strany se k němu blížili stráže a z druhé ho držela v šachu stěna kasáren. Nebylo kam se schovat ani kam utéct. Teda pokud by mu nenarostla křídla a on se mohl vznést do modrého nebe nad svou hlavou. Ale nic takové se samozřejmě stát nemohlo a tak se chudák zloděj rozhlížel okolo, hledaje nějaké únikové cesty. Najednou si vzpomněl, že má na rameni Veveráka, který by mu mohl pomoc.