Proklet čarodějkou

Riften

„Stát!" zahřměl silnější muž v brnění se zlatým erbem, na jehož středu byla tmavá dýka. Jeho pohublejší kolega se otočil směrem, odkud naši hrdinové, pokud jim tak chcete říkat, přicházeli. „Vstup do města je zakázán." oznámil důležitě, zatímco duo dorazilo až ke strážným. 
„A to proč?" zeptal se hnědovlasý muž a strážnému se na obličeji chvilkově mihnul úšklebek. 
„Mladej, tohle je město zlodějů. Vážně očekáváš, že sem pustíme kdejakého vandráka?" zeptal se a jeho kolega pohotově pokývl hlavou. „Ovšem... Za menší poplatek vás můžu pustit dovnitř." dodal ležérním tónem. 
„A to by mělo být kolik?" zeptal se Dean s širokým úsměvem, který odhaloval vcelku pěkně zachované zuby, což bylo něco, co se v téhle době většinou moc často nevídalo. Ovšem nebylo divu, když každé ráno si otíral zuby látkou ponořenou do čistícího přípravku, který se skládal z octa, soli, pár zrnek písku a něčeho, co Dean choval jako tajemství. Ovšem kdykoliv se jej Melzar, jak se jeho kolega jmenoval, zeptal, proč se s tím čištěním vůbec obtěžuje, vždy odpověděl, že musí vypadat dobře pro jeho vyvolenou. Bohužel, nikdy nezjistil, kdo ta nastávající vůbec je, či zda existuje. 

„Normálně se platí sto padesát zlaťáků, ale vzhledem k tomu, že vy jste mi sympatičtí, tak to zarovnáme na rovnou stovku, co říkáte?" střelil jejich pohledem slizký úsměv, který jasně říkal, že bez platby nemají šanci dostat se do města.
„Nejdem radši někam jinam?" sykl Melzar ke svému společníkovi, co nejméně nápadně. Dean se na něj ani podíval a okamžitě tento nápad zamítl.
„Ne. Ale můžeme začít řvát, že tenhlencten," mávl rukou ke strážnému, který jen tak tak uhnul jeho dlani, která mu proletěla okolo nosu. „Nás chce okrást..." Melzar se ušklíbl.
„A nebo ho zabít..." dodal stále s úšklebkem. Rukou sjel k opasku, kde vysel jeho meč. Sice by je to docela dost prozradilo, ale i tak by se to dalo risknout. Na jeho tváři se objevil ještě širší úšklebek, když stráž nervózně couvl. Zády narazil do brány v jejímž oblouku svítila jediná lampa široko daleko. Nyní osvětlila tvář muže hlídajícího bránu. Rudá zář odhalila obličej, který byl samá podlitina a modřina. V ústech už chybělo několik zubů, což v odhadovaném věku muže bylo docela překvapivé. Několikadenní strniště skrývalo změť drobných jizev, které hyzdily obličej svého majitele. Nebyl pochyb o tom, že někdo už tomuhle buranovi hubu rozbil. A ne jednou.
„Přece nebudeme tropit rozruch." řekl svatouškovsky Melzar,nechávajíc ruku sklouznout vedle meče. „A nebo snad jo?" udělal krok ke strážnému, který se snažil schovat v koutě neboť už věděl, co po takovém hovoru přichází na řadu.
„Přece se hned nebudeme ukvapovat k unáhleným závěrům, ne?" střelil jejich směrem úsměvem, zatímco rukou naznačil kolegovi, ať kouká otevřít nově příchozím.
„Děkujeme." odpověděl s úsměvem hnědovlas a rázným krokem se vydal do města. Dean jej následoval, a když prošel branou, tak první věc, jež jen uvítala, byl pohled na jeho doprovod, který byl zadržen postarší ženou, v otrhaném oblečení. 

Žena chytla Melzara za kotník, odmítaje ho pustit, dokud ji nevyslechne a nedaruje jí nějakou almužnu. Bohužel, Melzar nebyl zrovna z těch lidí, co by měli dobré srdce a už vůbec nepatřil k těm lidem, kteří měli peníze na rozdávání. Setřásl ženiny hubené ruce a beze slova pokračoval dál ulicí, kterou se nesl nevábný zápach výkalů. Dean jej následoval až poté, co kolem žebračky prošel se slovy, že nemá žádné peníze. Což byl horoucí pravda neboť mlácení hromad kostí už nevynášelo tolik jako dříve. Bok po boku dorazili na křižovatku, kterou tvořila trojice mostů. Ten pravý vedl přes hnusně vyhlížející řeku do hospody, která v této noční hodině poskytovala útočiště kdejaké pochybné existenci. Prostřední most mířil na prostorné tržiště, kterému vévodily opuštěné skelety stánků, jež jejich majitelé dalšího jitra opět obsadí. Poslední most, který vedl doleva, by je dovedl ke kovárně, kde pracovali přes den kováři. Celou ulici proto naplňovaly neodmyslitelné rány kladiva a dusící žár.
„Kudy?"zeptal se Melzy, který přejížděl pohledem z jednoho mostu na druhý. Jemu se nelíbil ani jeden. Možná, že to bylo těmi chatrnými pilíři na kterých stály a nebo tím, že už se dávno zřekl pití, tržnice nenáviděl, protože mu to připomínalo dětství s jeho matkou a kovárnu nepotřeboval.

„Já půjdu do hospody. Možná tam budou mít nějakou práci." Pomalu se vydal směrem k hospodě a doufal, že tam najde nějakou nabídku za aspoň trochu slušný obnos a zároveň doufal i v to, že se na něj neuplatní to známé pravidlo: „Bez peněz do hospody nelez." Melzar se ani nenamáhal odpovědět, a pomalu se vydal nejbližší uličkou, kde bylo aspoň drobet světla. Ani si nebyl jist, jak dlouho takhle bloudil městem, ale jeho toulky zarazil blonďatý, dlouhovlasý muž, kterému se přes pravé oko táhla dlouhá jizva. Měl na sobě černou kazajku, která byla již několikrát zalátána. U pasu se mu leskl jílec dýky. Muž se na něj široce usmál, což byl lehce znepokojující pohled.
„Pokud chceš, mám pro tebe práci." jeho hlas zněl až překvapivě příjemněji, než by si kdokoliv tipl. 

„Co by to bylo?" zeptal se nezaujatě Melzy, zatímco si pohazoval s kouskem kamene, který sebral ze země. Trochu sebou trhl když ulici prořízl ženský křik, ale záhy se opět uklidnit neboť mu došlo u jakého domu, že to stojí.
„Vidíš támhle toho prodejce?" řekl muž, ukazujíc na nějakého postaršího prodavače, který byl v obležení levných dam. Zrovna si to zeširoka vykračoval uličkou a pod každou z ruk měl nejméně jednu děvku. „Za jeho stánkem bude zítra malá truhla, ve které má svůj prsten. Já potřebuji někoho šikovného, aby ten prsten ukradl a nastrčil ho do kapsy jednomu muži. Toho bych ti zítra na tržnici ukázal." široce se ušklíbl, když kolem nich ladným krokem lachtana prošel prodejce. Melzar pustil kamínek mezi prsty a lehce pokývl hlavou.
„Brnkačka. Zítra ráno se uvidíme u jeho stánku." pohlédl na konec uličky, kde se mihl nějaký stín. Muž se usmál a bez dalšího slova zmizel v nejbližším stínu. Melzar stále hleděl na konec uličky, kde se objevila mužská postava. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby ale postava nebyla oděna v sukýnce s růžovými volánky a nedržela v ruce berlu. Protančila ladným krokem, který byl dost ladný, i přes to že muži chyběla jedna noha, uličkou a zmizela na druhé straně. Za sebou zanechala pouze růžové třpytky, které dopadly na chodník. Hnědovlas si promnul oči a zamumlal si pod vousy.
„Teď už k pivu ani nečuchnu." ještě pár vteřin se díval na konec uličky a poté se vydal za Deanem do hospody. Po cestě z natažené šňůry, na které viselo prádlo, sebral šátek a ovázal si ho přes ústa, aby nemohl vdechovat vůni piva. Teda tak si alespoň myslel.