Proklet čarodějkou

Robin Hood

Přísahal by, že už tenhle ksicht někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde.
„Jinak proč? Já tady přece bydlel!" obořil se na mužíka.

„V tomhle lese?" ušklíbl se velitel. Prsty si prohrábl krátké hnědé vlasy. Chyběly mu jeho dlouhé kadeře, kterými se kdysi mohl tak pyšnit, ale souboje v aréně jsou hold souboje v aréně.

„Ne, ve vesnici." zavrčel nepříjemně Melzar. Jeho mozek stále nenačítal, kde už toho muže viděl, ale jisto jistě mohl přísahat, že to v žádné aréně nebylo.

„A co děláte tady, tohle je MŮJ les!" odvětil nepříjemně, neboť jej tento rozhovor již unavoval. Raději by seděl se svými kumpány u ohniště a popíjel s nimi nakradené pivo. Ale kvůli těmto tupcům se nemohl zúčastnit pitky, kterou mnohdy i vyhrál. Melzar pokrčil rameny.

„Procházíme." odvětil prostě, což byla i pravda.

„A to vám mám věřit?" muž nadzvedl obočí snažíc se jednu Melzymu nenatáhnout, aby z něj konečně něco dostal.

„Pro mě za mě si věř klidně i ve víly..." zamumlal Dean, plně neposlouchajíc debatu, jež se před ním odehrávala. Spíše se soustředil na své kreslící umění, které ryl nohou do hlíny, díky čemuž se muž před ním zapřisáhl, že další dva tupce, kteří sem vlezou, pověsí na strom jako výstrahu na odlákání nechtěných hostů. Už tak měl dostatek starostí, než nějaké přidrzlé přivandrovalce.
 „Zeptám se znova a naposledy," začal s povzdechem, mnouc si spánky v pokusu o utřídění myšlenek. „Kdo jste a co tady děláte?" a touto větou dal Melzarovi prostor, aby vylíčil vše, co jeho zdegenerovaná mysl byla zrovna v tu chvíli nabídnout. Tudíž jejich lapitel byl nucen poslechnout si neuvěřitelný příběh o hrdinném rytíři a jeho věrném oslu Deanovi, kteří jeli na hrdinnou výpravu za záchranou lapené panny ve věži. Ovšem, když tam dorazili, zjistili, že se o pár staletí zpozdili a z princezny byla už pouze hromádka popela. Během toho, co uvnitř truchlili nad ztrátou té drahé ženy, jim někdo zvenčí ukradl koně a zásoby, nechávaje je napospas krutému osudu, který je zavedl až do těchto hlubin lesa, kde je lapili tito zelení šašci. Dean celou dobu kýval hlavou, až se bál, že si s krkem něco udělá a pomalu završoval své dílo, které znázorňovalo ženu, která měla dost pofidérně zvednuté ruce, jakoby byla ochrnuta.

„A co kdybys nám řekl něco ty, ty leprikóne!" ozval se Dean na vůdce zbojníků. Ten pouze zarytě mlčel jakoby si urovnával myšlenky o všem, co slyšel. „I moje matka je ukecanější a to už je pěknou řádku let pod zemí..."

„To má někdo štěstí..." zavrčel sotva slyšitelně Melzar, který by nejraději viděl svou matku hned vedle svého hrobu na hřbitově. Podíval se nahoru na muže, co je věznil a konečně mu došlo, kde ten zpropadený ksicht už viděl. Vytřeštil na muže oči a skoro nevěřícně vydechl: „Robine?" Oslovený se podíval na Deana a poté na Melzyho a pak zase na toho prvního.

„My se známe?" zeptal se nedůvěřivě, protože takové chlápka by si určitě pamatoval. Netvrdil o sobě, že má zrovna dobrou paměť na obličeje, ale takový zjev se nezapomíná. Melzar přikývl.
„Jsem Melzar. Snad si na mě vzpomínáš?" usmál se, co nejmileji to šlo v dané situaci. Úsměv to byl opravdu hraný, ale i tak zahřál Robina trochu u chladného srdce, které nejraději dával nejedné zbojnici na jednu noc.
„Ten je po smrti." ucedil nevrle prohlížejíc si dva kašpary, kteří si z něj dělali srandu. Nevěřil tomu, že by se jeho přítel z dětství jen tak objevil v jeho lese, když už měl být pár let po smrti. I když červík pochybnosti hlodal. Nikdo přece nenašel jeho tělo. Nikde se neříkalo, že by byl pověšen zloděj se jménem Melzar, ale i tak byl pro všechny obyvatele tohohle zapadákova mrtvý. Melzar se ušklíbl.