Proklet čarodějkou

Setkání

Za sebou slyšel hukot vody, když se ohlédl, zjistil, že je za ním rozbouřené moře, na které koukal z několikametrového útesu. Dean ležel na zemi vedle něj a výjimečně byl vcelku bez barvy v jeho obličeji.
"Nesnáším portály." zaskučel zmučeně muž ze země. Melzar tomu nevěnoval zrovna velkou pozornost a radši pokračoval ve zkoumání jeho okolí. V okolí nebylo skoro zhola nic. Před nimi pouze stála obří, kamenná věž tyčící se vysoko k nebesům, za touto věží se pak rozprostíral hustý les stromů, které ani jednomu z dua nepřišly moc povědomé.

„Kde to jsme?" vydechl zloděj překvapeně. V jeho dávno zapomenutých zákoutí vzpomínek ale tohle místo již několikrát viděl, ale nevzpomínal si kdy ani proč. Podíval se směrem k věži, která stála na útesu jako maják, který měl označovat směr.
„To je otázka..." zahlaholil Dean ze země. Nevypadalo to, že by se hodlal v dohledné době zvednout a pokračovat v putování. Bledý odstín jeho obličeje sice už pomalu mizel, ale stále neměl zdravou barvu. Melzar ukázal k věži.
„Někoho se zeptáme. Protože v takové věži přece musí někdo bydlet." ušklíbl se při bližším prozkoumání věže. „A dokonce tam kvetou i kytky." výraz jeho tváře se ale změnil, když si prohlédl důkladněji les za věží. Tohle místo přece znal! A měl z něj noční můry!
„Jasně." řekl nadšeně Dean zvedajíc se ze země, naprosto ignorujíc to, jak před chvílí ležel na zemi, jakoby měl vypustit duši. Společně došli po jedno z několika oken věže, ze kterého visely popínavé květiny s tmavě rudými květy. Táhl se od nich takový smrad hnijícího masa, že oba o krok ustoupili, když je tento zápach praštil do nosů. Ani jeden nechápal, jak může někdo dobrovolně pěstovat takové příšernosti. Jejich nechuť k rostlinám se ještě zvětšila, když jeden z květů sežral včelu, která se na něj posadila.

„LOCIKO! SPUSŤ SVÉ VLASY!" zařval Dean k okénku, v němž zpozoroval pohyb. Ale ven nevykoukla zlatovlasá panna čekající na záchranu udatným rytířem nýbrž staroušek, který měl na hlavě dohromady možná tak osm vlasů. Vycenil na ně bezzubá ústa a zahrozil jim pěstí.
„Vy jedna holoto! Proč mi vyřváváte pod oknem když chtěj počestný lidi spát?!" jeho kostnatá ruka udeřila do kamenné římsy, na které stál květináč s těmi kytkami.
„Fajn.. to Locika není." postěžoval si Dean a uhnul hrnečku z pálené hlíny, který po něm dědek hodil. Hrnek se roztříštil na tisíc kousků, které zůstaly ležet na trávníku jako pozůstatek hrůzné bitvy, která se zde odehrála.

"Takže... Kam se vydáme?" zeptal se Dean, koukajíc na starce, jak s brbláním odstoupil od okna. Když Melzy neodpověděl, tak se prostě mlčky vydal směrem k lesíku, který byl za věží. Melzar jej tiše následoval. Po té, co přešli skrz dva zalesněné kopečky, se jim poskytl pohled na malou, vcelku vstřícně vypadající vesničku a zatímco Deanovi se na obličeji rozléval blažený výraz, že jsou opětovně u civilizace, tak Melzar zbledl, že by si jej kdekdo mohl spléc s bílou stěnou.

"A vážně musíme zrovna tam?" zeptal se lehce zoufale svého společníka, ještě než stačil odpovědět, tak z dálky se rozlehl hrom.

"Ano, musíme." dosvědčil okamžitě Dean, kterému se nelíbila myšlenka, že by musel nějak zmoknout, tudíž popadl Melzara za rukáv a rázně jej táhl k nejbližšímu domečku, na jehož dveře okamžitě zaklepal lehce netrpělivěji, než původně zamýšlel, ale za to přeci mohly ty bouřkové mraky, jenž se kvapem blížily.

Dveře otevřela žena drobné postavy, která ale stále nebyla na její věk zas až v tak špatném stavu. Odhrnula si z čela neposedný pramen hnědých vlasů, jež jí spadaly do poloviny zad. Hnědé oči přelétly pohledem nejdříve Deana u dveří a poté i Melzara za ním. K plným ústům přiblížila drobnou dlaň při pohledu na zloděje a měkce vydechla. Druhá ruka křečovitě stiskla lem prostých šatů, které s porovnáním z bílou zástěrou na nich působily jako hlína nasáklá vodou. Zloděj se na ní beze slova díval. V očích měl mimo překvapení také úlek. Hrozně se toho dne bál a nechtěl si přiznat, že právě nastal. Zbledl natolik, že se skoro ztratil v bílé omítce domečku. Roztřesené ruce raději zastrčil do kapes, aby si z něj nemohl Dean utahovat, kdyby jej spatřil. Slova se tedy ujal Dean jelikož nikdo jiný se k tomu očividně neměl.
„Brý den, mohli bychom se tady schovat před bouřkou?" zeptal se jak nejmileji to šlo, což byl u něj zázrak. Žena beze slova přikývla, ustupuje ode dveří, aby mohli vejít. On tedy poděkoval nenamáhajíc se zatáhnout Melzyho dovnitř.
„M-mami?" vykoktal zloděj a vyvalil na svou matku oči. Slova se zadrhávala v krku, ale i přes to to jedno slovo vyslovil.
„Cože?!" vyjekl Dean, který se zastavil mezi dveřmi a nevěřícně čuměl ze svého kamaráda na ženu vedle něj a zase zpátky. Z ocelově šedé oblohy začaly padat ledové kapky deště, který skoro okamžitě smáčel Melzyho vlasy. Ale i přes sílící déšť stál stále na dešti odmítajíc překročit práh do domy, kde strávil dětství. Jeho matka se na něj dívala zároveň s potěšením, že se po tolika letech vrátil živý a zdravý, ale zároveň na něj měla vztek. Vztek, který každý rok, co byl pryč, rostl, protože se zloděj ani jednou neozval, nebo ani nedal vědět, že je stále na živu. Pokaždé, když do vesnice dorazila karavana obchodníků, tak se jeho matka chodila ptát na trhy po svém synovi, mimoto stále nabízela své služby kurvy, ale nikdy se nedozvěděla nic kloudného. Mnohokrát se doslechla zprávy, že bylo několika městech pověšeno desítky zlodějů, ale už nikdo nevěděl, zda mezi nimi nebyl i její syn.