Proklet čarodějkou

Strážce lesa

Oba dva, stále mírně otřesení ze setkání s tím obřím, kovovým ptákem, šli lesem, zahloubaní v myšlenkách, když v tu se Dean zastavil a rozhlédl po okolí.

"Co se děje?" zeptal se Melzar, co se zastavil pár kroků před ním, čekaje, až se jeho kamarád opětovně rozejde. Dean měl ovšem jiný plán.

"Ty to neslyšíš?" zeptal se a opětovně se zaposlouchal. Zloděj jej napodobil, I když netušil, co vlastně měl čekat. Přes foukání jemného větříku a zpěv ptáčků, co se skrývali v korunách stromu, bylo slyšet ještě něco. Něco, co k Melzarovo zděšení znělo jako ženské sténání.

"Proč mě nepřekvapuje, že slyšíš zrovna tohle..." prohodil nadarmo ke svému kamarádovi a v duchu doufal, že osoba, jež vydává tyto zvuky, není jeho matka. Byl zde pouze jeden způsob jak se ujistit, I když Melzy by byl do zajisté radši, kdyby tohle nemusel podstoupit. Opatrně našlapoval na porost, který čas od času pod jeho nohami zakřupal, jak šlápl na nějakou větvičku, ale to on ignoroval. Přibližoval se ke zvuku a po pár dalších krocích, kdy odhrnul větve mladého, menšího stromku, se mu ocitl pohled na mýtinku. Ve stínech stromů ležela na zemi dvojce, která byla až příliš zabrána svojí činností a Melzar se nemusel ani dvakrát snažit zjistit, kdo to vlastně je, jelikož Robina by rozpoznal kdekoliv. A I kdyby ne, tak sténající hlas jeho matky, by mu to po chvíli prozradil, jak se jí z úst dralo jméno jejího nového zákazníka. Nebo aspoň Melzar, který momentálně stál mezi stromy, kde vyjeveně pozoroval svého kamaráda, jak přirážel do jeho matky. Dean, který se vedle něj zjevil, aniž by to postřehl, akorát hvízdl.

"Nechtěl bych být v tvé kůži, kamaráde." zašklebil se, poplácal ho po rameni a raději se otočil, jelikož mu přišlo, že lehce narušoval soukromí dvojice, I když těm to zřejmě bylo naprosto jedno. Kdyby Melzar byl při všech smyslech, tak by zřejmě Deanovi něco odsekl, ale takhle akorát ještě chvíli zaraženě koukal, než přešel k jednomu ze stromů v okolí a svojí hlavou do něj praštil vší silou, ve snaze dostat z mysli ten odpudivý zjev, který právě viděl. Jeho kamarád se otočil za zvukem ran, které se ozývali, díky Melzarovo týraní nebohého rostlinstva, a chvíli jej ustaraně pozoroval, uvažujíc, zda by mu měl v tom zabránit, aby si ještě neublížil, ale nakonec zloděje nechal být na pokoji. Raději nabral zpátečku a zmizel mezi stromy, ve snaze najít svého šupinatého kamaráda. Chtěl se ujistit, že byl v pořádku.

Zloděj si ani nepovšiml, že jeho kamarád odešel a nadále mlátil hlavou do stromu. Když tento proces zopakoval již po desáté, tak ze stromu spadla veverka s naštvaným výrazem jaký může mít jen takové chlupaté stvoření. Zrzavý kožíšek se jen míhal v trávě, jak zvířátko pobíhalo sem a tam za slušného počtu nadávek na adresu Melzara, který si mnul bouli na hlavě. Veverka mu mezitím vyšplhala na rameno i se slušnou zásobou oříšků, které posbírala při své okružní krasojízdě. Zloděj se jí snažil, jakmile si jí všiml, setřást ze svého ramena, na kterém si během chvilky udělala pelech.

„Klídek, chlape!!!" vyjeklo zvířátko chytaje se zlodějova ramena pevněji. Nestálo o to aby jediný člověk, kterého mohlo poznat, zmizel bez něho. Melzar na chlupaté stvoření vytřeštil oči.

„Odkdy veverky mluví?!" zastavil se na místě aby si mohl hlodavce lépe prohlédnout. Veverka se vůbec nelišila od jejích němých příbuzných, které měl tu čest poznat zrovna v tomhle lese, když byl ještě dítě. Jediné, co na této veverce bylo jiného, byly inteligentní oči.

"Odkdy se lid- veverkám mlátí do domu?!" zeptala se držíc se drápky na Melzyho plášti. Nebylo to zas až tak pohodlné místo, jak z dálky vypadalo. Pohodlněji se zachytila drápky a podívala se do tváře zloděje.