Proklet čarodějkou

Velmi přátelská princezna

Veverák zaujatě pozoroval tyčící se monument a přeměřoval si ho svýma malýma očkama. Melzar koukal stejným směrem, I když jej více zaujal stařeček, který jeho a Deana naposledy seřval tak moc, že se oba beze slova domluvili, že se k stařečkovi již nikdy nepřiblíží. Melzar se to ovšem rozhodl porušit, jelikož jej zajímalo, co to stařeček vyváděl, jelikož se snažil natáhnout špagát, který byl jedním koncem zaražen do země a druhým byl natažen do okna ve věži. Na provaze momentálně viselo křiklavě růžové spodní prádlo. Melzar se opatrně přiblížil, s pohledem upřeným na tu ohavnost. Veverák se akorát rozhlížel po okolí, a když se s Melzym přiblížil, mohl slyšet, jak si dědula broukal veselou melodii, zatímco z vědra, co leželo u jeho nohou, vytahoval další, odpudivě zbarvené oblečení. Když stařec postřehl, že se k němu přiblížila návštěva, tak vzhlédl od své práce a široce se na Melzyho usmál, čímž nejen že vyděsil zloděje, ale též poodhalil pár nažloutlých a chybějících zubů.

"Zdravím, mládenče." pozdravil a na tváři si stále držel ten úsměv, který Melzara tak znervózňoval. Zatímco Melzar též pozdravil, tak Veverák se rozhodl jít na průzkum. Slezl ze svého vyhřátého místečka na plášti a opatrně se v trávě, ze které vyčuhovala akorát jeho chlupatá oháňka, přibližoval blíže ke starci. Děda již věnoval svojí pozornost své předešlé činnosti a ani nepostřehl drobnou veverku, která se přiblížila až k jeho nohám ve škrpálech, které sotva držely pohromadě. Zvířátko opatrně očmuchalo nohy toho prapodivného mužíčka a okamžitě toho litovalo. Na jeho čumáček zaútočila tak silná kombinace odstrašujících smradů, až se mu zamotala hlava.

Malátně se navrátil ke zlodějově botě, kde se opřel, aby to s ním neseklo. Nenávistně se díval na staříka, který si jej prohlížel jakoby nikdy v životě neviděl veverku. Zatímco se Veverák snažil nechcípnout z puchu, který mu stále zaplňoval čumáček.

"Tahle chlupatá koule je tvoje?" zeptal se stařík Melzara jenž nevypadal, že by jej cokoliv z této situace zajímalo. Ale když mu byla položena otázka, tak jen nepřítomně pokývl hlavou, sbíraje kouli chlupů ze země. Sklonil se nad něj tak blízko, aby si nikdo nemohl myslet, že ke zvířátku mluví a zeptal se: "Jsi v pořádku?" Veverák na neurčito mávl rukou a vydal ze sebe nějaké zasýpání, které mohlo být souhlasem I nesouhlasem. Podle toho, co by si zloděj vybral. On se to rozhodl neřešit a vydal se dlouhými kroky do věže, ignoruje řev starce za ním.

"Půjdeme do téhle čarovné věci?" Zeptal se Veveráka zloděj, když stanul před portálem, který vířil snad všemi barvami duhy. Jemu se tato volba moc nezamlouvala, ale věděl, že jinak se nedostane natolik daleko, aby neměl nutkání Robinovi rozbít hubu. Potřeboval se od něj dostat natolik daleko a nejlépe k nějaké dobře ohodnocené prácičce, jak to jen bylo možné. Veverák vystrčil z jeho dlaně nejdříve čumáček a poté I celou hlavičku.

"Huh? Co to je?" vytřeštil očka na portál. "Co to dělá? Nikdy jsem nic takového neviděl... Celej život jsem v lese." Stále třeštil očka na tu věc ve zdi, která vydávala tolik světla, že by tím mohla zastínit I samotné Slunce.

"Uvidíš." ušklíbl se Melzar a skočil do portálu I s nebohým Veverákem v rukách. Proletěli takovým množstvím světů a realit, že nemohli ani jedinou zahlédnout. Neměli ani tušení, kolika lidem v různých obdobích planety Země zavařili, a to jen jediným skokem portálem. V úplně jiném roce, na úplně jiném místě, se zřítili mrakodrapy. Jinde zase uhodil příšerný hladomor, který nechával umírat tisíce hladem, stejně jako mor o několik staletí dříve. V zemích plných písku a vysokých pyramid se utrhl jediné sfinze široko daleko nos, který se propadl portálem do jiného roku. Všechno tohle se dělo jen kvůli jednomu proskočení portálem, který nebyl tak úplně stálým. Lámal reality, jak se mu zachtělo, ale vždy vyhodil blázna, který do něj skočil ve stejném roce, ba I dnu, kdy do něj skočil. Ale tento blázen se vždy objevil na úplně jiném místě a, jak se tradovalo v legendách, tak v čas, kdy by nikdo na tomtéž místě být nechtěl.