Proklet čarodějkou

Tržiště a Bordel-mamá

A zatímco Melzar prožíval svůj halucinogení zážitek v uličce, tak Dean znuděně pokyvoval hlavou na vše, jež mu vyprávěla hnědovlasá žena ve volných, lehce ušmudlaných šatech zelené barvy.
"...pak jsem přišla domů a můj manžel se válel v posteli s nějakou courou! Jakmile mě viděl, tak se, ten hajzl, vrhl k oknu a skočil do řeky, co nám teče pod oknem!" opětovně pokývl hlavou, kterou si musel podepírat rukou, aby mu neklesla na dřevěnou desku stolu.
"Naprosto jeho chování nechápu..." zamumlal znuděně, zatímco pohledem zabloudil okolo procházející servírky, která na něj laškovně mrkla, doufajíc, že by si mohl něco objednat a ona mohla mít spropitné navíc, to by ovšem Dean nesměl být chudej jak kostelní myš.
"Ale to není to nejhorší, co mi to prase vyvedlo!" žena dramaticky pohodila vlasy dozadu a z jejích smaragdových očí div nelétaly blesky.
"A co tedy to hrozné prase vyvedlo...?" doopravdy litoval, že si nemohl dovolit žádný alkohol, jelikož tohle byly pro něj za střízliva muka.
"Ta krysa podrazácká se utopila!" žena se zalkla a Dean lehce přemýšlel, proč tady vlastně ztrácí čas, když ta žena zřejmě žádnou práci nemá.
"Vůbec nechápu, jak si to mohl dovolit..." zamumlal otráveně. "Ale co chcete po mně? Říkala jste, že máte pro mě práci." vdova na něj upřela svůj pohled, jakoby to nebylo nad slunce jasné.
"Chci, abyste zabil tu krysu, kvůli které můj manžel zemřel!"
"...To tak moc chcete následovat jeho osud?" zeptal se Dean nechápavě, přemýšlejíc, proč by si jej někdo najímal, aby svého zaměstnavatele zabil. Po té, co si Dean vykoledoval pořádnou facku a žena naštvaně odkráčela, se rozrazily dveře do hospody. 

Do místnosti smrdící kouřem, zvratky a mastnotou vstoupila skupina mužů, kteří se rozhodli oslavit smrt tchýně jednoho z nich. Za nimi do hospody vešel Melzar, který s tmavým šátkem přes ksicht vypadal ještě bleději než obvykle. Přelétl pohledem vše od hliněné podlahy až po začouzený strop a nalezl Deana v rohu místnosti neblíže krbu, jak poslouchá nějakého trubadúra, který se snažil vyloudit ze své loutny nějaký slušný tón. Melzar se usadil na židli naproti svému kamarádovi. Pokývl na jeho pozdrav a zahleděl se na prázdný stůl mezi nimi.
„Tak, jak se ti vedlo?"zeptal se Deana, kterému na tváři zářil červený otisk ženské ruky. Právě kvůli tomu se Melzy lehce ušklíbl pod šátkem.
„Zabil jsem nejzuřivější tvory, jaké tohle město může nabídnout... Za 20 stříbrných." odvětil po té, co si vzpomněl na kupu krys ve sklepě hospody, které musel porazit. Díky bohům se Melzar na detaily nevyptával a upíral svůj pohled někam za jeho záda. „Ty?" zeptal se po nějaké chvíli, když písnička skončila a začal velice bouřlivý potlesk. Což znamenalo, že několik ožralů pustilo korbeli s pivem na podlahu a zařvali do noci jako smečka vlků na měsíc v úplňku.
„Zatím nic, ale zítra už to bude jinak." řekl Melzar nepřítomně. Stále se díval na skupinu žen v dalekém rohu, jak se opíjejí do němoty. Na pár vteřin odtrhl pohled od jedné z žen, u níž by přísahal, že její obličej už někde viděl.
„A to jak?" vyzvídal jeho druh. Také se trochu otočil po ženách, ale jeho ten pohled nezaujal tak jako Melzyho, který odvětil akorát: „Tajemství."

Ráno, když ještě Dean spal, se Melzar proplížil okolo spícího hospodského ven. Přeci jen, on platit nebude. Když vyšel ven, překvapilo jej, že město vypadalo takhle za ranního světla ještě mnohem hůře, než když bylo vše zahaleno v temném závoji, který porušovaly akorát plameny loučí. Teď si mohl prohlédnout zaneřáděné ulice plné zaschlého i čerstvého odpadu, jehož složením se radši nechtěl zabývat, i když mu bylo jasné, že to v okolí hospody nebudou pouze zvratky. Lehce znechuceně, hlavně kvůli tomu zápachu, se rozhodl obrátit na jeho přítele ze včerejška a opětovně si uvázal na obličej šátek. Sice tomu pachu tolik nezabránil, ale byl vděčný za cokoliv, co dokázalo ten smrad zmírnit. Pomalu se vydal směrem k tržnici, kde se to i v takhle ranních hodinách už pomalu začínalo plnit lidmi, kteří se snažili sehnat co nejkvalitnější zboží, i když v Riftenu sehnat něco kvalitního, co nebylo ukradeno, je vcelku umění.
Muž ze včerejška se ležérně opíral o kamennou zídku a pohledem si měřil všechny příchozí i odchozí, jakmile se k němu ovšem přiblížil Melzar, tak mu na tváři svitlo něco, co on zřejmě považoval za přátelský úsměv.
"Tak jsi se nakonec přeci jen ukázal." řekl, zatímco se odstrčil od zídky a přešel k němu. "Připraven přijít k rychlým prachům?" pohledem si změřil jeho šátek na obličeji, ale radši to nekomentoval, nechtěl tak rychle přijít o výpomocnou sílu.
"Kde je ten, komu mám podstrčit ten prsten?" muž se zašklebil a poplácal ho po rameni.
"Jdeš rovnou k věci, to se mi líbí, chlapče." Melzar radši ignoroval to označení, jelikož muž nebyl o moc starší než on sám.
"Vidíš toho chlapa na lavičce?" rukou pokývl k lavičce, na které seděl obtloustlí muž v draze vyhlížejícím kabátu. Povýšeně sledoval všechny lidi okolo, zatímco si v ruce pohrával s řetízkem, na jehož konci se lesklo něco, co se podobalo znaku Iridie, Bohyni lásky, jež má opatrovat Riften. Jak to ovšem vypadalo, tak tato bohyně odváděla vcelku mizernou práci. "Stačí, když mu ten prsten nenápadně šoupneš do kabátu. O zbytek se postarám já." Melzar pouze pokývl hlavou a už pomalu začínal v tomhle raním davu hledat prodejce, jemuž měl prsten odcizit. Jeho komplic to bral jako odstartování akce, tudíž vyskočil na zídku, o kterou se před chvílí opíral, odkašlal si a začal mluvit.