Nesnáším tě, protože tě miluju ✔

~21~

Pomalu otevřu oči a snažím se zjistit kde to jsem.

"Co-co se stalo?"

"Spadla si z motorky." vysvětlí mi máma.

"Nic si nepamatuju.."

"To je v pořádku zlato. Měla jsi otřes mozku."

"Chci jít domů."

"My taky chceme, aby si už byla doma, ale doktor si tě tady chce nechat přes noc."

"Ach jo.." zakňučím.

Najednou se mi všechno začne vybavovat. To jsem fakt nemohla chcípnout!! Nevím co mám dělat. Fakt bych potřebovala psychiatra. S Jacobem je mi dobře. Cítím se s ním v bezpečí. Nikdy mi nic neudělal a mám ho ráda, ale Matty. Nedokážu na něj zapomenout. Ublížil mi a ne jednou, ale stejně.

Slyším, jak někdo klepe na dveře.

"Ahoj, dobrý den" řekne Jac s čokoládou a kytkou v ruce.

"Wiki my už půjdeme. Kdyžtak zavolej."

"Tak dobře."

"Ahoj, jak ti je?" zeptá se Jacob starostlivě.

"Fyzicky líp, ale psychycky..."

"Promiň. Jsem fakt kretén neměl jsem tě na tom nechat jezdit. Můžu za to já."

"Já ti za to děkuju. Bylo to super a přežila to motorka??" zasměju se, i když mi do smíchu moc není.

"Jen pár škrábanců..." usměje se.

"Jacu já...promiň...já.....pořád nedokážu"

"Přestat myslet na Mattyho." dořekne to za mě.

"Ale jak to?"

"Holky mi všechno řekly. Čekají venku. Nepustili je sem."

"Víš asi by bylo lepší, kdyby sme ti oba dali pokoj. Aby sis to mohla všechno promyslet." vezme mě za ruku.

"Asi jo. Děkuju." odpovím a usměju se.

"Takže... mezi námi.." začnu, protože nevím, jak to cítí on.

"Je to jen ja tobě."

"Víš já.... nechci tě ztratit, ale..."

"Miluješ Mattyho chápu."

"Můžeš mi to prosím odpustit."

"Já budu v pohodě, ale ty se rychle uzdrav." naposledy mě obejme.

"Moc děkuju za všechno. Pomohl si mi, když mi bylo nejhůř. Byl si tu pro mě. A já jsem prostě kráva, která si to neumí srovnat v hlavě."

"Nejsi kráva."

"Jo jsem." pořád mě drží ve svém pevném objetí.

Po nějaké době Jacob odejde a já zůstanu sama jen se svými myšlenkami. Asi bych si to měla nějak ujasnit.

Najednou se otevřou dveře a vejde Lili.

"Ahoj"

"Ahoj" odpovím na její pozdrav.

"Jak ti je??"

"Je mi líp. Tady mám alespoň čas si to srovnat v hlavě."

"A už ses rozhodla??"

"No.. s Jacem jsme se rozešli." řeknu.

"A Matty??"

"Nevím. Nevím, jak to chce on, ale já bych asi nejvíc chtěla vrátit čas."

"Něco mi říká, že se zase dáte dohromady."

"No jo. Ten tvůj šestý smysl." obě vyprskneme smíchy.

"Takže dobrý? Budeš v pohodě?"

"Jo." usměju se.

"To s Jacem byla chyba. Neměla jsem to dělat, ale myslela jsem, že na něj tak dokážu zapomenout."

"Lidi dělají chyby."

"Z tebe bude filozof ne!!??" musím se smát. Snad nikdy jsem ji neslyšela mluvit takhle chytře a vážně.

"Jasně!! Můj životní sen!!" obě se tlemíme jako retardi.

"Do kdy tu musíš zůstat?"

"Prý do zítřka. A až mě pustí půjdeme nakupovat!"

"Jo! To je lék na všechno!"

I kdyby to nakonec s Mattym nedopadlo, jakože pochybuju, že by chtěl začít znovu... Tak tu mám přece svoje přátele, kteří mě mají rádi a nikdy mě neopustí....

Oznamuju, že tahle knížka bude mít už jen dvě části takže ji do neděle dopíšu a myslím, že se vám všem uleví. Sice mám už vymyšlenou další, ale nevím, jestli se na to raději nevykašlu. Myslím, že svět už trpěl dost. Doufám, že se tahle část líbila, i když jste asi zklamaní, že Wiki žije. Vím o některých, kteří se už těšili na pohřeb...

Vaše Lucy ❤❤