An Unexpected Help | VMIN ✓

Prolog

"Zlatíčko!~ Jsem doma!~"

Znovu. Další opakovaná fráze. Ten hnusný hlas. Hlas, který mi přivádí nejvíc utrpení.

Opovrhovačný pošklebek na tváři, jedovatý hlas, oči plné chtíče a nenávisti.

Pro mě už moc známé červené světlo vytvořené červenou žárovkou visící uprostřed tmavé místnosti bez oken. Jediný přísun vzduchu a 'moje' jediná naděje na život v této kobce.

"Už. Ne, prosím..." Snažil jsem se promluvit. Hlasivky mě, ale nechtěly poslouchat. Byl jsem unavený, nevyspalý, vyhublý, hladový, žíznivý, podchlazený. Na sobě jsem neměl nic. Pouze zaschlou krev z ran, které mi můj trýznitel vytvářel.

"Och. Podívejme se, kampak jsi zalezl~ copak jsem tě neučila slušného chování?!" Naprázdno jsem polkl. Žaludek se mi semkl a pocítil jsem ještě větší sucho v krku. Snažil jsem se postavit, ale nohy i ruce mi vypověděly službu. Věděl jsem ale, že se tam musím dostat. Jinak bych dostal ještě větší výprask. Dveře za ní - ano, ona, je můj trýznitel, neznám její jméno, ani nechci, musím jí říkat paní - zaklaply a mně se udělalo ještě hůř. Pomalu jsem se doplazil až k jejím nohám.

"Říkala jsem, že máš chodit." Prskla na mě jedovatým hlasem. Věděl jsem co přijde. Svá oční víčka jsem pevně semknul k sobě. Chvíli se nic nedělo, poté přišla obrovská bolest. Uniklo mi tiché zaskučení, jakmile mě za ouška tahala nahoru, abych se postavil.

Bylo opravdu těžké stát. Nohy se mi klepaly, byl jsem vysílený. "Dívej se sakra na mě! To jsi snad všechno správné chování zapomněl?!" Zakřičela na mě a já opatrně otevřel oči. Byla vyšší než já. V očích se jí lesklo pobavení. Já jsem opět neměl daleko k slzám. Na tváři mi přistála facka. Obličej jsem vrátil do původní polohy. Musel jsem se jí dívat do očí. "Dneska jsi tu poslední den, už mě nebavíš... Takže si dneska pořádně užijeme."

Zase ten úšklebek. Chtělo se mi zvracet. Celá její osoba byla nechutnější, než jakýkoliv zvrácený člověk na tomhle zkaženém světě.

Začal jsem přemýšlet nad tím, co se mnou udělá. Přestal jsi mě bavit... Najde si nějakého jiného hybrida a mě zabije, nebo mě vykopne po tom co si se mnou 'užije'. Udělá ze mě služku nebo mě prodá někomu dalšímu? Tolik věcí se mi honilo hlavou.

"Nic mi na to neřekneš?" Plivla mi do tváře. "Ano paní." Vydal jsem ze sebe a snažil se znít co nejvíc vyrovnaně a lhostejně. Znovu se ušklíbla. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, když se ke mě začala přibližovat. Moje utrpení začalo. Doufal jsem že přijde až po nějaké delší chvíli. Bohužel.

I

Nevím jaká doba uběhla od toho co skončila. Na zádech jsem měl několik dalších ran, ze kterých mi pomalu stékaly potůčky krve. Ležel jsem skrčený v klubíčku uprostřed místnosti. Celou místností se řinuly vzlyky. Moje vzlyky. Na těle jsem měl několik dalších modřin. Nepočítal jsem je, mohly by přesáhnout číslo sto. Poslední slova co jsem slyšel než odešla byla: "Večer si pro tebe přijdu. Ještě nevím co s tebou udělám, ale doufám, že tohle si budeš navždy pamatovat. Kdyby mi na tobě záleželo, možná bych i řekla, že mi budeš chybět. Opak je však pravdou."

Po nějaké době, jsem přestal vzlykat. Jen jsem byl schoulený v kubíčku a snažil se nemyslet na její slova, která se mi stále ozývala v hlavě. Stále mi však po tvářích stékaly slané slzy. Už bych mohl i říct, že je to rituál. Vždy brečím, ale ne proto, že bych se bál co přijde nebo bych brečel kvůli tomu, že to bolí. Bál jsem se co přijde dál. Bál jsem se toho co bude zítra. Jestli se něco nezmění, jestli ji neomrzím. Právě ten čas nastal. Ano mohl jsem si přát umřít. Ale já jsem si přál, moje poslední přání bylo a stále je, vidět moji rodinu... Pokud tedy ještě existuje.

Z ničeho nic se rozletěly dveře. Stála tam ona. Držela ale... Oblečení? Začala se ke mě přibližovat. Poznal jsem, že to není ona. Ne. Určitě to není ona. Okamžitě jsem začal couvat až jsem narazil na studenou zeď za mnou. Sykl jsem bolestí. Když se moje rány na zádech setkaly s chladnou zdí.

Postava se zastavila. Nešlo jí vidět do tváře. Na sobě měla kapucu, která jí zakrývala půlku obličeje. Ani nic neříkala. Položila doprostřed místnosti věci. Než odešla ještě se na mě ještě jednou otočila a ukázala směrem na mě a pak směrem ven. Rozklepaně jsem se na ni díval. Poté zmizela. Nechala otevřeno. Že by to byla šance na to, abych zachránil svůj život? Doplazil jsem se k hromádce s oblečením, bylo tam spodní prádlo, kalhoty, boty, ponožky, rukavice, kšiltovka, tričko s dlouhým rukávem a poslední teplá mikina s kapucí.

I přes všechnu bolest jsem to na sebe všechno návléknul. Záda mě pálila, jak se otírala o hebkou látku trička. Během několika sekund jsem věděl, že už čisté nebude. Opatrně jsem se vyhoupl na nohy. Chvíli jsem se závratí pozoroval podlahu. A poté se s velkými obtížemi rozešel ven. Pomocí stěny jsem se došoural až ke dveřím, nejspíš hlavním. Naposledy jsem se podíval zpátky a poté vyšel ze dveří.

Ovanul mě chladný vítr. Byl podzim. Divím se, že jsem stále ještě rozpoznal roční období. Konečně jsem cítil volnost. Cítil jsem čerstvý vzduch, čechral mi mé blond vlasy, které byly zalepeny potem a někde zaschlou krví. Jako kdyby mi vítr vdechl novou chuť na život.

Pomalým krokem jsem se vydal vstříc novému životu. Sice v utajení, ale přesto. Byl jsem volný. A když se mi to podaří, možná budu moct mít i klidný život. Bez toho aniž by mě někdo mlátil, naháněl.