An Unexpected Help | VMIN ✓

2. Kapitola

Taehyung POV

Skoro každý den jsem chodil kolem té samé uličky, ničeho zvláštního jsem si nevšimnul, možná to byl i planý poplach. Nebo jsem si něco vsugeroval. Z počátku jsem byl trochu zklamaný z toho, že jsem nic nezjistil, ale časem mi to začalo být jedno.

Už se blíží zima a dost začíná přituhovat. Jako jediný z kluků mám dnes, v úterý, vždy déle než oni. Jen několik studentů z mé třídy chodí takto pozdě domů, někteří totiž ještě zůstávají v knihovně a tam si dodělávají zápisky co nestihli a jiní zase odcházejí o půl hodinky dřív aby stihli autobus z města. Vždy chodím sám, pěšky. Několikrát se mě i ptali jestli nechci hodit domů autem, ale odmítl jsem, přece jenom, kdo by odolal tak skvostnému pohledu.

Ulice jemně poprášené sněhem, jako kdyby to byl cukr. Místy ještě vykukující barevné listí, které ukrývá trávu a brání proniknout mrazu. Děti které běhají kolem a užívají si posledních dnů podzimu zatímco se jejich rodiče klepou zimou. Holé stromy na kterých málokdy sedne pták a nádherně modrá a čistá obloha bez mraků.

Často jsem však narážel na skupinky lidí, kteří byli ožralí jako vemena. Taky se mi několikrát stalo, že jsem potkal i nějaké kluky, kteří odcházeli skoro pokaždé ze stejné uličky a přitom se něčemu hrozně smáli. Nikdy jsem to nějak extra neřešil. Až právě dnes, jsem šel kolem stejné uličky a slyšel štrachání. To by nebylo nijak neobvyklé kdyby se neozvalo i bolestné zasyčení a nářek. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude tma a jen pouliční lampy osvětlovaly ulice a zaparkovaná auta u domů z nichž se svítilo.

Ozvalo se to samé zaskučení, ještě jednou jsem se podíval kolem sebe než jsem vytáhl mobil, rozvítil baterku a rozešel se do tmy. Zem byla pokryta sněhem a všude na stranách byly popelnice a rozházené odpadky. Ušel jsem asi 10 metrů když jsem si všimnul jak je sníh vyšlapaný a je zde i známka krve. Svraštil jsem obočí a pohled společně s baterkou zvedl, nikde ani dušička. Znovu jsem baterku sklopil a následoval vyšlapanou cestičku. Všude byly otisky různých bot. Krev však nikde, že by se jen nějakému ožralovi spustila krev z nosu nebo tak? Podle těch stop by to tak mohlo být. Ulička po několika krocích končila a vedla do jiné ulice.

Celá ulice byla prázdná, temná a ponurá. I přes to, že ji osvětlovalo celkem 6 pouličních lamp, pořád to nebylo dostačující. S myšlenkou na dobrou večeři, a protože mi začínala být už docela zima, jsem se otočil na patě a vracel se zpět. Jenže to bych nemohl být já, abych si nevšiml něčeho co se pohlo u těch všech krabic a popelnic. Zůstal jsem na malou chvíli stát a jen jsem zíral do té tmy, neodvážil jsem se tam namířit baterku. Mohl to být nějaký mýval, nebo agresivní pes a dostat třeba vzteklinu opravdu nepotřebuju. Udělal jsem miniaturní krok blíž, zaslechl jsem pohyb a syknutí, že bych opravdu někoho našel? Ale nechápu proč by se schovával, když je zraněný...

Stále jsem nic neříkal a vypnul baterku, mobil strčil do kapsy a pomalu a co nejtiššeji jsem našlapoval směrem ke všem krabicím. Pokud to byl člověk nebo cokoliv tak mi to vyrazilo dech už jen tím, že to začalo říkat prosím ne a začalo to potichu vzlykat. Něco mi říkalo ať okamžitě odejdu a už se nevracím, něco jiného mě zase táhlo za tím, co tam bylo schované a nutilo mě to udělat tuto nebezpečnou věc.

Pomalu jsem přemisťoval jednu krabici za druhou na stranu, abych měl lepší přístup. V rohu za všemi těmi krabicemi se objevila, docela malá postava schoulená do klubíčka. Opatrně jsem si kleknul a natáhl k tomu ruku, ještě víc se to natisklo na zeď za tím a znovu to začalo vydávat srdceryvné vzlyky. "Hej, hej, ššt, to je v pořádku." Promluvil jsem šeptem a posunul se blíže, rukou jsem se jemně dotknul hlavy, která byla zakrytá velmi tenkou mikinou. Stále jsem nedokázal identifikovat co nebo kdo to je, ale rozhodně jsem nechtěl použít baterku. To stvoření se nehorázně klepalo, jsem si jist že nejen zimou ale i strachem. Mohlo být už kolem nuly, jestli tady je dlouho, musí být velmi podchlazený.

Rozepnul jsem si svůj černý kabát a přehodil to přes toho tvora, ten sebou jemně cuknul, ale mohl jsem si povšimnout, že se do mého kabátu okamžitě zachumlal, jak nejvíc mohl. Musel jsem se pousmát. Ale tady to stvoření nechat nemůžu. Znovu jsem se trochu více přišoupnul a jemně podebral jeho tělíčko a posunul si ho k sobě. Stvoření stále a stále vzlykalo a díky měsíčnímu světlu a světlu z lampy, která se nacházela opodál jsem si všimnul, jak mu z očí tečou vodopády slz. "Šššš, už je to v pořádku, nemusíš se bát. Už se ti nic nestane." Snažil jsem se mluvit co nejtiššeji, a zároveň jemně. "Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se, ale žádné odpovědi jsem se nedočkal. "Stalo se ti něco?" Na to mi velmi nepatrně kývnul. "Máš rodinu, nebo místo kde bys mohl být?" Neodpověděl, ale já si mohl všimnout jak se jeho spodní ret začal znovu třást a z jeho oči začaly vycházet nové a nové slzy.

Zvedl jsem od něj pohled a podíval se kolem. Stále nikde nikdo, z kabátu jsem vytáhl svůj mobil a rozsvítil ho, devět večer, tři zmeškané hovory a asi biliarda zpráv od kluků. To bude zase něco. Mobil jsem rychle zastrčil do své kapsy u kalhot a z druhé kapsy u kabátu vyndal klíče. Kvůli zachrastění sebou to stvoření znovu trhlo a začalo se ještě více klepat. "Ššš, to nic, to nic, byly to jenom klíče, vidíš?" Ukázal jsem tomu svoje klíče, které jsem také schoval v kapse u kalhot. "Můžeš chodit?" Nad tím jen znovu nepatrně zavrtěl hlavou, povzdechl jsem si. Tohle bude dlouhá noc... "Tak pojď vezmu si tě na záda, dovedu tě k sobě domů a tam se o tebe postarám a dám ti najíst." Jediné co jsem dokázal zaregistrovat je, že se napnul, při vyslovení, že si ho vezmu domů. Opatrně jsem si ho dal na záda načež znovu zamrnčel, jeho ruce jsem mu obmotal kolem mého krku a upravil mu kabát. Vzal jsem ho pod nohama a s velkým úsilím jsem se vydal domů.

Důvod proč jsem si to stvoření vzal domů nebyl ten, že by neměl kam jít, ale poznal jsem, že není člověk a pokud se nemílím a je to hybrid. Mohl by se dostat do velkých problémů. Hybridi stále nemají stejná práva jako lidé, to ví většina lidí, ale nikdo se s tím nesnaží nic udělat. Na školách se učíme jejich anatomii, zvyky, pohyby a celkově o nich. Jenže ve školách se nikdy nemluví o tom jak se s nimi doopravdy zachází.

|

Domů jsem dorazil asi tak kolem 10, půl 11 hodiny. To stvoření stačilo za tu dobu usnout a já za to byl vážně rád. Každou chvíli mi skučelo do ucha. Při každém pohybu ho něco zabolelo. Muselo se mu stát něco opravdu špatného a pokud přežije, bude mít velké štěstí. Všude byla tma, nejspíš se už smířili s tím, že dnes nepřijdu. Vtipné. Potichu jsem otevřel dveře a zavřel za sebou. Nerozsvícel jsem, nechtěl jsem na sebe upoutat pozornost a rozhodně jsem nechtěl probudit to stvoření co krásně chrupkalo na mých zádech. S velkou námahou jsem si rozvázal boty a následně je ze svých chodidel zkopl někam do kouta. Po vyskočil jsem i se stvořením, aby mi za chvíli nespadlo, jako odpověď bylo tiché, velmi tiché zakňučení a poté nic. Poslepu jsem se vyškrábal do prvního patra kde je můj pokoj. Úplně na konci choby, jak skvělé, že?

Jakmile jsem se ocitl v pokoji a zavřel jsem za sebou dveře, jsem si neskutečně oddychl. Vydal jsem se k protější stěně kde jsem to stvoření položil. A rozsvítil malou lampičku, kterou jsem namířil do místnosti a přehodil přes ní šedivé tričko, aby se ztlumila. To stvoření spalo jako zabité a já si ho konečně mohl prohlédnout. Podle mého pozorování to byl kluk, velmi hezký na můj vkus. I přes to, že měl roztržené obočí, monokl, červené tváře od pláče, natrhnutý a oteklý spodní ret, a velmi špinavý obličej od bahna, vypadal nádherně. Z pod kapuci mu vykukovaly blonďaté vlásky, také ušpiněné a slepené. Sundal jsem z něj můj kabát a rozhodl se, že mu sundám i boty. Nic jiného, nechci vypadat jako nějaký úchyl, to vážně ne. Posunul jsem ho, aby ležel na polštáři a zakryl ho pořinou. Zhasnul jsem lampičku a vydal jsem se dolů do kuchyně pro nějaké jídlo. Opravdu jsem měl hlad.

|

Jakmile jsem dojedl polévku a asi dalších sto jídel jsem došel k hlavnímu vchodu a zamkl jsem. Ze sedačky jsem si vykouzlil postel a s úsměvem na rtech jsem zalehl. Netrvalo to nijak zvlášť dlouho a spal jsem jako dudek.