An Unexpected Help | VMIN ✓

5. Kapitola

Hybrid POV

Když mě dozabalil do extra příjemné deky, odešel do jiné místnosti, nejspíš do kuchyně. Tam se po několika minutách začaly ozývat rány, nejspíš něco hledal. Pak začal krájet a nakonec smažit. Celou dobu jsem si prohlížel pokoj ve kterém jsem byl, podle všeho obývák. Byl docela pěkně zařízen.

Do místnosti se dalo vejít celkem 4 vchody. Jeden vedl na zahradu, druhý do kuchyně, třetí byly hlavní dveře a kousek vedle od dveří ven, schody do druhého patra. Vchod na zahradu se nacházel úplně vlevo, nyní byla tráva a všechno ostatní pokryté tlustou peřinou sněhu. Nalevo od zahrady se nacházel černý klavír, za kterým na stěně viselo 6 fotek, různě velkých. Vedle fotek byl průchod do kuchyně, neměl žádné dveře, takže byl skvělý výhled dovnitř. Futra byla z velmi drahého dřeva, nejspíš mahagonu. Dominantou této stěny byla velká plazmová televize, umístěná na stěně. Přímo naproti prosklené zdi byly vchodové dveře ohraničené menší chodbou. Napravo byla menší komůrka pro nějaké ty uklízecí prostředky. Přímo na dosah ruky od komůrky se tyčily dubové schody s ručně dělaným zábradlím. Vedle nich stěna s policemi, na kterých bylo tolik knih, že je snad ani nikdo nepřečetl. Společně s květinou v rohu tvořili vysněné prostředí pro knihomoly. Uprostřed místnosti byla postavena velká, docela široká, černá, kožená sedačka, před ní stoleček, celý ze skla a za stolečkem dvě stejně černě kožená křesla. Pod křesly, stolečkem a pohovkou byl šedivý koberec s dlouhými chlupy. V celém obývacím pokoji byly mahagonové parkety, člověk by se na ně bál i došlápnout jak se nádherně leskly. A ke všemu nakonec byly všechny stěny obývacího pokoje vymalovány do levandulové a příjemně korespondovaly s černou pohovkou a křesly.

Z mého rozjímaní mě vyrušil ten kluk. Nesl mi nějaké jídlo, a že toho bylo. Názvy jídel jsem neznal, ale nádherně voněly. Bylo jich celkem 5. Různé porce, nenašel jsem ani jednou stejnou ingredienci.

Ten kluk se uchechtnul a vše položil na stoleček předemnou. Sednul si vedle mě a podal mi hůlky. Nechápavě jsem se na něj podíval a on mi podal nějaké nudle, které byly v misce. Oboje jsem si od něj převzal a nepatrně jsem k tomu přičichnul. V mém nosu se rozlila neodolatelná vůně zeleniny a hlavně masa. Když jsem zvedl pohled už se vracel s další miskou a dalšími hůlkami. Znovu si ke mě přisedl a začal je jíst. Pozoroval jsem ho, do té doby než se na mě v mrknutí oka nepodíval. Spolknul sousto a nějakou dobu mě sledoval, já jsem jen sklopil pohled a koukal se do té neodolatelně vypadající polévky. "Nebudeš jíst?" Zeptal se, svá ouška jsem více sklopil k hlavě a neodpovídal. Neustále mě propaloval pohledem, až mi to začalo být nepříjemné, ale nemohl jsem se hnout, byl jsem až moc pevně zabalen v dece. "Oh... Nevíš jak se drží hůlky, že? Tak koukej..." Položil svou polévku na stoleček a přisunul se ke mě blíž nacož jsem se jen odklonil, z levé ruky mi vzal i moji polévku a také ji položil na stoleček. Jemně mi chytil pravou ruku a vložil do ní hůlky. "Tak... Takhle je drž." Vzal svoje úplně stejně a začal s nimi pohybovat. "Zkus to. Možná ti to nepůjde tak si z toho nic nedělej." Tak jak po mě chtěl tak jsem zkoušel. Zesynchronizovat to bylo opravdu těžké, to musím uznat. "Skvělé! Tak a teďka si zkus nabrat ty nudle. Ale dávej pozor jsou horký." Do levé ruky mi vložil mou misku a já se neohrabaně snažil nabrat nudle, on mě s mírným úsměvem pozoroval.

Asi po 15 mi nudle zklouzly a já se už zamračil. Opravdu mě to vytáčelo. Ty nudle to určitě dělají schválně. Mě tu chtějí ztrapnit, já to poznám. On se však začal potichu chechtat, kvůli tomu jsem se na něj podíval. On se stále snažil přestal se smát, ale nešlo mu to, proto jsem na něj zůstal zírat jako na vílu Zuběnku. Poté co se dosmál a vydýchal chytil svoje hůlky a nabral nudle z mé polévky a strčil mi je před pusu. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Takhle se nikdy nenajíš, můžeš to potom vyzkoušet na ostatním a teď jez."