An Unexpected Help | VMIN ✓

4. Kapitola

Hybrid POV

Zdál se mi nádherný sen, chcete vědět jaký? Ležel jsem na ulici ve sněhu, kolem krabice. Mrznul jsem a bolelo mě celé tělo. Prošel kolem mě nějaký kluk, hodně vysoký a vypadalo to, že zkoumá cestu. Prošel kolem mě, ani si mě nevšimnul, byl jsem za to opravdu rád. Pak se ale vracel, viděl jsem jak světlo z té věci co drží v ruce míří na mě, proto jsem se více přitisknul ke zdi, co když se vrátili? Jenže jsem nevypočítal to, že moje tělo je v jednom ohni a zakňučel jsem. Ten klučina se zastavil a zíral na mě, doslova. Moje srdce začalo bít asi o stokrát rychleji než když mě tady nějací lidi zbili jako psa. Ten kluk zhasnul světlo a ten přístroj vrátil do kapsy, ale zůstal stát. Potom se pomalými kroky rozešel ke mě a začal odendavat krabice. Bylo mi to jasný, tohle bude můj konec, on mě teďka našel a zabije mě. Určitě. Nebo mě někomu prodá. Začal jsem prosit a brečet, takový pocit zoufalství jsem snad ještě nezažil. Ale on udělal přesný opak. Mluvil na mě jako matka, když jsem byl malé dítě. Dal přeze mě jeho oblečení, jeho! Potom si mě vzal na záda a nesl pryč, pořád opakoval, že se nemám čeho bát a že už budu v bezpečí. Vyzařovala z něj taková ta klidná, jemná, teplá aura. Svými kolébavými kroky mě uspal. Kéžby se něco takového opravdu stalo. Kéžby, kéžby...

Všude kolem mě bylo naprosté teplo, musel jsem otevřít oči. Ale kolem mě byla tma, proč je tu takové teplo? Pohnul jsem rukou a ono to zašustilo. Lekl jsem se a trhnul sebou. Znovu to zašustilo a víc. Okamžitě jsem se z té věci vyprostil, kolem mě se rozlilo světlo. Zmateně jsem se koukal kolem sebe, jsem u někoho doma? Ne, ne, ne, ne, to není dobré, to není dobré. Určitě mě našli a teď jsem u někoho doma a budu dělat služku.  Pohledem jsem těkal všude kolem sebe, na sobě jsem měl to samé oblečení ve kterém jsem byl i včera... Snad to bylo včera. Moje tělo už nebolelo, jen ocásek, nemohl jsem s ním hnout. Rozepnul jsem mikinu a sundal ji. Podíval jsem se na můj ocásek a zakňučel, do očí se mi začaly hrnout slzy. Bezvládně ležel na posteli, nemohl jsem s ním hnout, začalo to hodně ale hodně bolet. Jemně jsem po něm přejel rukou, z očí mi začaly stékat slzy, marně jsem si je snažil stírat. Marně, nic nepomáhalo. Moje oblečení je špinavé, zakrvácené, celý jsem špinavý, můj ocásek zlomený a postel špinavá ode mě. To bude výprask, určitě. Tohle není dobré tohle není dobré, ne, ne, ne, ne. Musím to rychle vyčistit.

Pokusil jsem se stoupnout ale podlomily se mi nohy a pravou mi projela nesnesitelná bolest. Dopadl jsem na zem s dunivou ránou a tichým výkřikem. Zůstal jsem ležet na zemi a kryl si hlavu, slyšel jsem rychlé kroky. Chtěl jsem se někam schovat, ale na to jsem neměl žádnou šanci. Z očí mi stále vycházely proudy slz, slyšel jsem zalapání po dechu. "Co jsi zač?!" Někdo vyjekl, podle hlasu kluk. Začal jsem se třást a schoulil jsem se do co nejmenší kuličky, do které jsem mohl. Ouška jsem měl přilepená k hlavě a má ústa opouštěly vzlyky. "Na něco jsem se ptal!" Ne prosím nekřič. Ne... Uslyšel jsem kroky, blíží se ke mě, teďka mi ublíží vím to. Určitě se to stane.

"Jungkooku do prdele nech ho na pokoji, nebo ti nakouřím takovou, že se nezvedneš!" Hlubší hlas, další kluk. "Tak mi vysvětli co to sakra je! A proč to bylo v tvojí posteli? Našel sis nějakou novou hračku nebo co?" S každým hlasitějším výkřikem jsem kňučel ještě víc a tisknul jsem se ke stolečku u postele. "Vypadni, Jungkooku řekl jsem vypadni." Nenávidím, když někdo křičí, nenávidím to. Proč musí všichni tolik křičet? "A proč bych jako měl? Tys mi nevysvětlil proč to tu máš?! Je to taky můj barák, to že si sem vodíš štětky jsem překousl ale tohle?!" To, tohle... Jsem věc? Znovu? Budu hračka nebo tak něco?

Ozvala se rána, jeden z nich dopadnul na zem. "Řekl jsem ať vypadneš. Tím svým krákoráním ho děsíš. Tobě může bejt jedno co dělám a není to věc, ale lidská bytost. A teďka vypadni, než ztratím nervy." Poté se ozvaly jen hlasité kroky a ještě hlasitější bouchnutí dveří. Z mých úst vycházely vzlyky a já je nedokázal ztlumit. Tak moc jsem se bál. Slyšel jsem jak se ke mě jemnou a tichou chůzí někdo přibližuje, ucítil jsem na svých zádech jemný dotyk, začal jsem se klepat ještě víc. "Hej, hej, klid. Už je pryč dobře? Nic se ti nestane, omlouvám se za ten křik." Mluvil ten s hlubším hlasem. Zněl podobně jako v tom snu. "Šššššš, už je to v pořádku, nic se ti nestane." Otevřel jsem jedno oko, periferně jsem viděl jak u mě sedí v tureckém sedu. "Mě se nemusíš bát, opravdu ti neublížím, to bych raději ublížil sobě." Měl velmi autoritativní, ale zároveň sametově jemný hlas.