An Unexpected Help | VMIN ✓

11. Kapitola

"Tae?" Jungkook společně s Hoseokem, Jinem, Namjoonem, Yoongim a Jiminem přijeli do nemocnice, kde je Tae hospitalizován.

Po celé škole se toho dne rozneslo, že byl Tae odvezen sanitkou a pořád se to tam řešilo, ať už kluci zahnuli za jakýkoli roh, všude byla alespoň jedna skupinka lidí, kteří si o tom povídali. Proto se to ostatní kluci dozvěděli tak rychle. Když jim skončila škola, šli domů pro Jimina a společně se pak vydali do nemocnice.

Tae nijak neodpověděl, seděl na posteli a hlavu mě položenou v dlaních. "Jak je ti?" Zkusil tentokrát Yoongi. Všichni si potichu posedali kolem Taeho postele, aby nerušili ostatní pacienty se kterými Tae sdílel pokoj. "Jak myslíš, že mi asi je?" Zachraptěl Tae, ale na Yoongiho se ani jednou nepodíval, vlastně na nikoho.

Nechtěl nikoho vidět, měl tak mizernou náladu, že by nejraději utekl na konec světa a poté se vrhnul z útesu do mořských hlubin zapomnění.

Jungkook a Jimin stáli u dveří, Jungkook se založenýma rukama a Jimin si žmoulal tričko, zatímco z Taeho nespouštěl oči. Jungkook se podíval směrem na kluky a hlavou pokynul k Jiminovi, všichni se tedy zvedli a odešli. Jungkook jen popostrčil Jimina k Taemu a poté za sebou zavřel dveře.

Pokud tu byl někdo kdo doopravdy potřeboval vědět co se stalo, tak to byl Jimin.

"T-tae?" Pípnul Jimin, který se snažil svým pohledem nějak přemluvit Taeho, aby se na něj také podíval. "Hm?" To byla jediná odpověď. Jiminovi se sevřelo hrdlo ještě více než předtím, nervozita sužovala celé jeho tělo, jeho ouška přitisknutá k hlavě a ocas ovinutý kolem nohy. To čeho si však Jimin nevšimnul bylo, že jeho ouška zářily. "C-co s-s-se stal-lo?" Vydal nakonec ze sebe. Pomalu se rozešel k Taemu a zastavil se asi 2 kroky od něj.

"Opravdu to chceš vědět?" Tae zvednul pohled a setkal se s roztěkaným pohledem Jimina. Až teď mu došlo, že to tu Jiminovi není vůbec příjemné. Jeho pohled se okamžitě změnil a na jeho tváři se objevil úsměv. Rozevřel jen trochu ruce a to stačilo aby se k němu Jimin přivinul co nejvíce mohl. 

"Nemusel jsi sem chodit Chimmie..." Jimin agresivně zakroutil hlavou, "n-ne musel jsem p-p-přijít, už-ž jen kvůli t-t-tobě." Tae si povzdechnul, ale jemně hladil Jimina po vlasech. "Tobě je to tu ještě méně příjemné než mně... Opravdu tu nemusíš být Jimin-ah." Jimin zesílil stisk na Taeho pyžamu. "Když jsem tu s tebou, tak špatné to není..." Tae se jen trochu pousmál, všimnul si pohledů starších lidí, co sdíleli pokoj s ním, jak se na ně s nenávistí v očích dívají. Tae se na ně taky zamračil a to stačilo, aby si ti páprdové všímali něčeho jiného.

"Řekneš mi co ti je, Tae?" Taehyung si povzdechnul a přisunul si Jimina blíže k tělu. "Mám vrozenou nemoc Jiminnie, jenže si všimni mysleli, že se nakonec neprojeví, nakonec i já tomu uvěřil..." Chvíli ani jeden nemluvil a šlo slyšet pípání a mluvení doktorů. "Můžeš umřít?" Špitnul potichu Jimin a Taemu se nad tou otázkou sevřelo srdce. Celou dobu co byl po vyšetření dovezen na pokoj doufal, že Jimin nepřijde a když, tak se nezeptá právě na tuto otázku. 

Jiminovo srdce bilo jako o závod. Jeho mysl zastřely všechny možné scénáře, ale bál se jen jedné možnosti... "Ano." V tu chvíli si Jimin připadal, jako kdyby se mu zastavil celý svět. Zvednul hlavu a setkal se se smutným pohledem Taeho, který potvrzoval, že si to jen nevymyslel. "Ne..." Vydechl Jimin, jeho oči se začaly plnit slzami. Oba dva si opřeli svá čela o sebe a Jimin zavřel oči. "Jiminnie... Je to jen třiceti-pěti procentní šance, že se operace nepovede."

"Ale furt je tam nějaká šance, že se to nepovede... Tae já nechci abys umřel."

×××

"Nelíbí se mi to."

"Co se ti zase nelíbí Same. Sledujeme ho už tři dny, nic se nestalo."

"Nelíbí se mi to, že ho ti kluci někam odvedli a my nevíme kam, protože tvoje líná řiť odmítla jít se mnou."

"Prosímtě... Však se vrátí, Jiminovi se nic nestane."

"Když myslíš..."