Otevřela jsem oči a... Jak jsem mohla být tak naivní? Myslet si, že to byl jen hloupý sen. Sledovala jsem čistě bílý strop.
"Ooh.. Ty už jsi vzhůru? Tvůj rekord!" Přišel pan doktor Ferenc, ale jsem -vlastně byla- tu tak často, že si tykáme.
Chtěla jsem mu něco říct, ale nevydala jsem ze sebe, ani hlásku, jen jsem se zase rozbrečela.
"Prr... Klidni se holčičko," řekl a kontroloval stroje. "Ten... ehm... teda... TA VĚC se nelepší," napsal něco na papír, který ležel vedle mě na nočním stolku. "Mám pocit, že naopak... Teď mě poslouchej, Cry. Je to vážný, a pokud nepostoupíš operaci... Cry, dopadne to špatně." Podíval se na mě upřímným pohledem, ale já pohledem uhnula.
"Cry!" Vběhla do pokoje Danielle a za ní se hnaly tři sestřičky. Okamžitě mě objala. "Chyběla jsi mi," opakovala pořád dokola.
"Nezlepšuje se TO, spíše zhoršuje," zašeptala jsem.
-----------------------------------------
Okey, okey, okey...
MÁM PRO VÁS SKVĚLOU ZPRÁVU! TEĎ BY MOHLI KAPITOLY VYCHÁZET ČASTĚJI!
Proč? Do teď jsem neměla vymyšlený děj, ale teď UŽ MÁM!
Ano, zase krátká kapitola... Ale, jak říkám, ono to teď bude snad odsýpat...
Děkuji za veškeré ohlasy!
-Kiki
ČTEŠ
Sad? Sad.
Fanfiction"Maminko? Proč se neusmíváš?" zeptala se malá holčička své maminky. "Já se usmívám, ale ty to nevidíš..." její koutky se propadly ještě více dolů. Malá holčička se usmála. "Tohle je úsměv." malá holčička se pořád usmívala. "Pro tebe ano, pro mě ne."...
