"Cry!" prudce jsem otevřela oci, které mě neskutečně bolely. svou hlavu jsem otočila ke dveřím. spatřila jsem dvě postavy. kudrnatého kluka a postaršího pána. "jsi pořádku, zlatíčko?" zeptal se mě ten pán.
"k-kdo jste, j-ja chci vidět mého d-doktora" zachraptela jsem. oba zalapali po dechu. koukla jsem se do očí kudrnáčovi. jeho oči byly plné bolesti. ty oči už jsem někdy viděla.
"a-ale, cry. to jsem já." pousmál se ten starší pán a šel ke mně.
"nepřibližujte se prosím." zavřela jsem znovu své oči a poté jsem se je zkusila otevřít. v místnosti byl jen ten kudrnatý chlapec.
"cry. to jsem já, finn," povzdechl si a v jeho očích se objevily slzy.
"promiň, ehm finne-" a pak najednou. "finne-" zalapala jsem po dechu.
ten kluk, co mi vyznal lásku.
-----------------------
pojďme ignorovat to, že jsem nevydala kapitolu více jak rok. moc se omlouvám. momentálně se snažím napsat a vydat co nejvíce kapitol, abych tuto knihu mohla dokončit. dnes tedy čekejte poměrně dost kapitol (podle mé nálady). také vím že tato kapitola je strašně krátká, ale já to musela ukončit takhle.
~Ki:)
ČTEŠ
Sad? Sad.
Fanfiction"Maminko? Proč se neusmíváš?" zeptala se malá holčička své maminky. "Já se usmívám, ale ty to nevidíš..." její koutky se propadly ještě více dolů. Malá holčička se usmála. "Tohle je úsměv." malá holčička se pořád usmívala. "Pro tebe ano, pro mě ne."...
