*Cry*
"Cry, už ti to nebudu opakovat! Prostě na tu operaci půjdeš!" Vykřikl táta, asi po mém půlhodinovém pláči ho pustili ke mě do pokoje.
"A-ale já n-echci," zvlykala jsem. Bolelo mě strašně na hrudi. Finn byl v pokoji taky, ale stál u dveří a dělal, že tam není.
"Jak nechceš?! Chceš dopadnout jako tvoje matka?!" Jedna rána do hrudi. "Umřela kvůli svojí blbosti!" Druhá rána. "Nikdo ji neměl rád!" Třetí. "Ji tu nikdo nepotřeboval! Tebe tu potřebujeme! Nebo víš co?! Odehraješ si svou roli ve filmu a pak si budeš moct v klidu umřít!" Čtvrtá rána do srdce.
"Vypadni," nebrečela jsem. "Říkám vypadni," procedila jsem přes zuby a nenávistně se na něj koukla.
"Hah, jsem tvůj otec, budeš dělat, to co ti řeknu!" Uchechtl se a povýšeně se na mě podíval.
"Ty," ukázala jsem na něj. "Ty nejsi můj otec!" Zakřičela jsem. Do pokoje vběhl doktor a pár sestřiček. Jedna mi chtěla něco píchnout do žíly, ale já se bránila.
Otec se na mě pořád překvapeně koukal, a ještě by možná koukal, kdyby ho doktor neodvedl. Začala jsem brečet, protože mi docházeli síly na obranu.
"Nechte ji být!" Ozval se hlas z rohu místnosti.
--------------
Kdo myslíte, že to řekl?😏
-Karry 😏❤
ČTEŠ
Sad? Sad.
Fanfiction"Maminko? Proč se neusmíváš?" zeptala se malá holčička své maminky. "Já se usmívám, ale ty to nevidíš..." její koutky se propadly ještě více dolů. Malá holčička se usmála. "Tohle je úsměv." malá holčička se pořád usmívala. "Pro tebe ano, pro mě ne."...
