Předem se omlouvám za mou neaktivitu.
"Bohužel Cry, už jen 50% šanci," povzdechl si a nasadil si své brýle, které do teď leželi na stolku vedle mého lůžka. Do rukou chytl nějaký obrázek. "Toto je tvůj mozek," ukázal na zřetelný obrys. "A toto je on," povzdechl si, věděl, že o tomhle nerada mluvím. "Omluvte mě," zamumlal a poté se odebral do jiného pokoje.
"Je mi to líto, Cry," zamumlala sestra a objala mě. "Ty to zvládneš, věřím ti," usmála se, ale já je seděla a ani se nehla.
"Promiňte, ale musel jsem si dojít pro obrázek z minulé prohlídky," řekl doktor a položil ho vedle mého nového snímku. Hlasitě jsem polkla, vypadalo to špatně, hodně špatně.
*Finn*
"Pane Deepe?" Odhodlal jsem se na to zeptat. On zvedl hlavu a podíval se na mě. "M-můžu se zeptat na Cry?" Zakoktal jsem.
"Ptej se," povzdechl si a dál sledoval obrázek.
"Můžu se zeptat, co je ta skvrna vedl..." Byl jsem přerušen brekem.
Do čekárny vešla Cry sestra a brečela. "Z-zhoršilo s-se to," brečela. Pan Deep ji objal.
--------
Straně se omlouvám za svou neaktivitu. Jsem s tím hrozná, přemýšlím, že bych tenhle příběh smazala..
-Karry 😏
ČTEŠ
Sad? Sad.
Fanfiction"Maminko? Proč se neusmíváš?" zeptala se malá holčička své maminky. "Já se usmívám, ale ty to nevidíš..." její koutky se propadly ještě více dolů. Malá holčička se usmála. "Tohle je úsměv." malá holčička se pořád usmívala. "Pro tebe ano, pro mě ne."...
