Lovec

#1 Dopis

Byl to ten nejzajímavější člověk, kterého jsem kdy na škole viděla. Všichni ostatní byli tak průzrační, dokázala jsem odhadnout, co od koho mám čekat, jenom z něho jsem nikdy necítila nic. Nenaháněl mi hrůzu, spíš naopak, něčím mě přitahoval a já si nedokázala vysvětlit čím. Možná to trochu zapříčinila i zácpa, kterou vytvořili ostatní studenti, a on byl jediný, kdo mě nechal projít. Poděkovala jsem, usmála se a šla dál. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového, co se děje především jenom ve filmech stane i v mém životě. Ne nadarmo se říká, že život je takový, jaký si ho uděláme.

,,Ten dopis tam musíme hodit stranou, škvírky na skříňkách jsou moc malé.'' řekla kamarádka. Stačilo pár vteřin a můj dopis napsaný na počítači byl v jeho skříňce.

Nebyla jsem si zcela jistá svým rozhodnutím, obávala jsem se, že neobdržím odpověď. Předcházelo tomu plno dnů, kdy jsem vymýšlela, co mu do dopisu napíši. Musela jsem zjistit, jaké má číslo od šatny. Také jsem se na něj pořád usmívala, jenže mi přišlo, že si toho nijak nevšímal. No a tak jsem se rozhodla. V dopisu stálo: ,,Ahoj, doufám, že jsem to hodila do správné skříňky, ale snad ano. Omlouvám se za vytištěnou podobu, vím, že to je celkem neosobní. Nedělám si z tebe srandu, a proto nechci, aby si ji někdo dělal ze mě. Bojím se, že by někdo mohl poznat mé písmo, proto se prozatím ani nepodepíšu. Jaký je důvod pro tento dopis? Přijdeš mi zajímavý, nenašla jsem tě na facebooku, předpokládám, že nic takového nevlastníš, nebo se tam nejmenuješ svým jménem? Nic od toho neočekávám! Ráda bych o tobě věděla více, zní to ale asi docela komicky, když nevíš, kdo jsem, nemýlím se? Jediné, co o tobě vím je asi to, že rád nosíš tmavé barvy a také často někam pospícháš, že? :D Pokud máš zájem vědět, kdo je tak ztřeštěný a hází ti dopis do skříňky, stačí odpověď dát dozadu na svojí skříňku. Pokud se bojíš, že si z tebe akorát utahuji a chci to použít proti tobě, můžeš to také vytisknout, nebo jednoduše neodepsat. Každopádně nemám sebemenší důvod si ji z tebe dělat. Za odpověď bych byla ráda, je to ale už na tobě. Sice nevím, na co bys mi mohl odpovědět, ale třeba tě něco napadne. Ať se rozhodneš jakkoli, hodně štěstí s maturitou a ve všem ostatním! ''

Bylo pondělí, když jsme mu to tam s kamarádkou daly, neočekávaly jsme odpověď. Pak mi okolo půl druhé kamarádka poslala zprávu: ‚,Drž se, odepsal!'' Měla jsem tu hodinu psát z fyziky, nebyla jsem schopná ani vnímat, jakou mám skupinu. Byla jsem z toho tak šíleně rozklepaná. V dopise stálo: Zdravím tě, záhadná cizinko! Děkuji ti za dopis a projevený zájem. Věz, že jsi pro mne neméně zajímavou, alespoň teď, když vůbec netuším, kdo jsi. Rád se to ale dozvím, proto mi prosím bez jakéhokoli studu či ostychu napiš na facebooku (Hunter Martin), nebo mne jednoduše oslov, nic ti neudělám. Nejspíš. Stefan.
No jo, další problém, řeknu mu, kdo jsem, a bude po veškeré srandě. Když on se tam může jmenovat podle hokejového hráče, mohu se tam i já jmenovat jinak. Založila jsem si nový účet a kolem sedmnácté hodiny mu napsala. Konverzování trvalo devět hodin, druhý den jsem nešla do školy, takže nebyla zas taková tragédie, že jsem šla spát ve dvě hodiny. Obsah konverzace byl rozsáhlý, za tu celou dobu jsem o něm zjistila samé nepodstatné věci, více bohužel ne. Dohodli jsme se na tom, že on přijde sám na to, kdo jsem. Jenomže si nejsem až tak jistá, zda chci, aby věděl, kdo jsem. Co když ho to přestane bavit. V mysli mi naskakují různé myšlenky.