Lovec

#19 Vyznání

V pondělí si prohlížel suplování a my se tak potkali na chodbě, jednou rukou mě objal, něco mi řekl a potom pokračoval nerušeně v cestě. Potkali jsme se ještě častokrát, je strašné vidět ho a jenom se usmívat. Následující hodina byla skoro na druhé straně školy, vedle mě šel spolužák, shodou okolností to byl Denis, který se kolem mě a Stefana pořád motá. Do Denise vrazil náš spolužák a jeho to natlačilo na mě, díky bohu, že mě chytl, jinak bych asi vysklila tu vitrínu, která stála vedle nás. Ještě se stihl optat, co Stefan Richmond. Nijak mě ta otázka nezaskočila, vlastně jsem i něco takového očekávala, je to přeci jen on. Veškeré reakce, které mi to jméno v těle způsobilo, jsem se snažila potlačit a řekla s malým zájmem: Ale jo, dobrý. Vlastně asi takovou odpověď možná chtěl slyšet, nic důležitého se nedozvěděl, ale taky to neznělo tak, jak kdybych mluvila o učivu chemie, která mě absolutně nezajímá. 

Po vkročení do šatních skříněk jsem už viděla jeho černý batoh pohozený u jeho skříňky, tak, jak to bylo jeho zvykem. Můj mozek si vydedukoval, že už asi stojí před školou a kouří cigaretu, takže ho při nejhorším potkám až tam nebo pak zde, kam si musel jít pro bágl. Moje předpoklady byly mylné, potkali jsme se totiž na schodech. ,,Ty už jdeš domu?'' otázal se. ,,Jojo.'' řekla jsem smutně, vypadalo to tak, jako kdyby se loučil. ,,Doprovodím tě, jestli chceš.'' nabídl se. Bylo mi proti srsti, že kvůli mně bude zase mrznout v -10°C, ale den byl slunečný, to situaci možná trochu kompenzovalo. Na zastávce jsem se dozvěděla spoustu věcí, do dalšího ročníku nepostoupil, protože málo chodil do školy, moc se o tom nechtěl bavit, ale pochopila jsem to tak, že neprošel z chemie.

 Taky mi vyprávěl, že se jednou s kamarádem ve vlaku vsadili, že spočítá všechny ovce, které byly na pastvině. Vyšlo mu číslo 96 a kamarád se divil, jak to mohl tak přesně spočítat. To vše totiž spočívalo v tom, že počítal všechny nohy a konečný výsledek vydělil čtyřmi. Pobavil mě, zas jeden z těch jeho vtípků. Dále mi sdělil, že se na něj dnes moje kamarádka hezky usmála a pozdravila ho. Ještě mě popíchl, že co kdyby mi začala lézt do zelí. Mojí odpověď typu, že bych to neřešila a neprala se o něj, ho možná zaskočila. Nač se prát o někoho, kdybych věděla, co cítí k někomu jinému. Asi chtěl jen vidět, zda žárlím, já nevím. 

Tento den mi autobus jel ve 13:45, on si šel pak koupit do obchodu jídlo, nabídla jsem, že ho doprovodím, ale nějak o to nestál. Nijak jsem se tím nezaobírala. Po příjezdu autobusu mě dlouze políbil a objal, v tom ze mě vypadlo: ,,Mám tě ráda'' ani nevím, proč jsem to řekla a teď toho tak trochu lituji. On mi na to řekl jenom: ,,Jasňačka''. Cože? Jak jako jasňačka? To je jak kdyby to snad bylo jasný, co k němu cítím. Z mého ustavičného děkování a usmívání se na něj to asi bohužel jasné je. On už ale také začíná být otevřenější, přijde mi to tak alespoň. Začínám si myslet, že cítí to, co já. Kdyby tomu tak nebylo, nelíbá mě na zastávce plné lidí, neobjímá mě ve škole a rozhodně by mě nepředstavoval své mamce. 

Celý včerejší večer jsem hodně přemýšlela, chtěla bych mu říci, co k němu cítím a jak vše doopravdy bylo, až by byla nějaká vhodná chvíle. V hlavě mi nabíhaly různé varianty. ,,Jak začít, aby to neznělo nějak směšně, ale ono to tak asi znít stejně bude. Ten dopis jsem měla ve škole, ale když mělo přijít na vhození, chtěla jsem od toho couvnout, přišlo mi to všechno absurdní. Kamaráka mi ho vzala z ruky a hned byl uvnitř. Odpověď jsem nečekala, to jsi slyšel už mnohokrát. Jenomže ty jsi odpověděl, já nemohla dopustit, abys hned zjistil, kdo jsem. Nevěřila jsem si. Pak jsme si psali asi do dvou hodin ranních a já zjistila, že jsi sympatický, padl si mi do oka, ale to bylo v pořádku. Když si na vše přišel a my si šli sednout do Hvězdy, byl si ještě lepší, než jak si se zdál na internetu. Ani v tu dobu jsem si nic nemalovala narůžovo, myslela jsem si, že to skončí u zdravení, když se náhodou potkáme na chodbě. Jenomže my šli pak o odpoledních pauzách a toho pětadvacátého prosince, to jsme spolu byli sedm hodin, já se cítila tak krásně. Doufala jsem, že ti je se mnou stejně dobře a chtěla jsem se kamarádit. Začalo mi na tobě pomalu více a více záležet. Po tom, co jsi mi začal říkat, že mi to sluší, nebo jestli nemám nové boty, doufala jsem, že pro tebe znamenám něco více. 

Snažila jsem si držet bezpečný odstup, jenomže pak to přestalo jít. Tvůj úsměv pro mě znamenal hodně, když jsem tě neviděla na chodbě, zaplavil mě pocit smutku a jakoby ten den ve škole neměl žádný smysl. Do školy jsem se těšila a víkendy začaly být najednou tak dlouhé. Potom když jsem ti dala ty čokolády a tys mi dal pusu na tvář, tak nějak jsem si řekla, že asi nechceš být víc než kamarád a já se s tím snažila srovnat, v tu chvíli to trošku bolelo. Ale pak při loučení si mi ji dal i na pusu, nemusel jsi přeci. Když jsem odcházela, chtělo se mi brečet radostí a možná taky trochu, že nevím, za jak dlouho si zase popovídáme na trochu delší dobu. Na ples jsem se snažila být co nejkrásnější, doufala jsem, že se ti budu líbit. No, tys přišel, řekl, že mi to sluší a dal mi dvě pusy na tvář a pak to, co se stalo venku. A když jsem se zeptala, zda toho nebudeš litovat, řekl si, že si to chtěl udělat už dávno. Ani nevíš, jak šťastná jsem v tu chvíli byla. Pak když si mě byl doprovázet na autobus a řekl si, že mi pusu nedáš, jen abych nebyla nemocná, ale že si to nemám vykládat tak, že nemáš zájem. 

Pochopila jsem, že ty city, které k tobě chovám, že to není jenom zamilovanost do kluka, který se mi zdá být něčím zajímavý. Mé myšlenky se začaly motat jenom kolem tebe a já si tak nějak začala uvědomovat, že ty ke mně také něco cítíš. No a já tu jsem schopná přeházet celý šatník, týdny přemýšlím nad tím, co si vezmu do kina, abych byla co nejkrásnější a líbila se ti. A pak když si mi řekl, že bys to nedělal, kdyby to pro tebe nic neznamenalo. To mi vlastně moje teorie, o kterých jsem takovou dobu pochybovala, potvrdilo. Stále se bojím, nevím, jak se k tobě mám chovat. Záleží mi na tobě, protože díky tobě vím, že se kluci k holkám umí chovat i hezky a ne je jen tahat do postele. Klidně bych si s tebou šla někdy ráda zakopat a rozbila si kolena. Chtěla bych vědět, co máš rád, co tě baví, chtěla bych tě poznat. Mám hodně otázek, ale nechci na všechny znát odpovědi hned. Víš, jak si říkal, že doufáš, že na tebe názor nezměním, až tě poznám, změnila jsem ho. Jsi ještě skvělejší, než jsem si myslela a to, že tu jsou nějaké věci? No a. Tak jsou, já tě mám ráda, takového jaký jsi. I když občas nespíš a hraješ hry do buh ví kolika, skoro nejíš, to je takové.. nenormální. I když spolu jdeme ven na několik hodin jednou za měsíc. Za ten čtvrt roku co tě znám, uvědomila jsem si, že jsi někdo výjimečný.

A i když občas nevím, co ti mám zrovna říkat, občas melu páté přes deváté a taky se směji, když řeknu nějakou hovadinu. To jen proto, že jsem stále z tebe nervózní. Kolena mají stále tendenci se podlamovat, když se na mě usměješ. Dost často jsem přemýšlela, zda na mě taky myslíš a co asi pro tebe znamenám, hrozně si mátl, když si mi říkal, že mi to sluší, ale pak si mě oslovil kámoško. A už teď zase melu všechno dohromady, to je to, o čem jsem mluvila. Chtěla jsem říct, že mi na tobě záleží a jsem si jistá v tom, co k tobě cítím.''