Lovec

#25 Slohová práce

Od středy jsme nebyli v kontaktu, ozval se on sám, byla jsem ráda, že se nemusím připomínat. ,,Ozvu se kolem poledne. Vymysli nějakej program.'' napsal. V lednici byl připravený cheesecake a v neděli kolem druhé hodiny jsem začala být nervózní. Nevím proč, něco mi ale říkalo, že se to zase nějak pokazí. Na hlavu si dala růžovou kšiltovku, na oči brýle a vyrazila do vesnice. Doma jsem být nemohla, chtělo se mi brečet. Ve tři čtvrtě na čtyři mi volal. Říkal že je idiot, že spal do teďka. Pak se ptal, zda má cenu, aby ještě jezdil a jestli to nenecháme na jindy. ,,No jak chceš.'' řekla jsem asi s trochu smutným hlasem. ,,Nevadilo by ti to? Je mi blbý, že už ti podruhé dávám košem.'' Byla jsem chvíli zticha, slzy se mi nahrnuly do očí a já nemohla mluvit. ,,Tak teď budou prázdniny, to je v pohodě.'' ,,Já ti napíšu.'' ,,Jojo, ahoj.'' rozloučil se a hovor položil. Okamžitě jsem mobil hodila do polštáře a začala brečet. Slzy nešly zastavit. Zhruba za pět minut mi volal, prý přijede, nechtěl, abych brečela. Šla jsem si upravit rozmazaný make up a čekala na něj. Doma jsme vyzvedli Jacka a vydali se do stezek, na procházce jsme byli do půl sedmé. 

Mé obavy byly zbytečné, celou dobu jsme si o něčem povídali. Seznámil se s mamky přítelem, mamku i dokonce objal, přivezl jim i čokolády. Je dokonalý. Když jsem z lednice vytáhla cheesecake, vypadal překvapeně. ,,No, to je pro tebe.'' Kus jsem mu uřízla, nejlepší pocit, když mi řekl, že mu to chutná. Rovnou jsem mu i zabalila domů. Pak jsem mu ukázala posilovnu a pokoj. Prohlédl si to tu a z kapsy vytáhl krabičku. Byla černá se stříbrným lesklým víčkem. Sakra, dostává mě zase do kolen, koupil mi náramek se srdíčkem. Chvíli jsme se i líbali, bylo to tak dokonalé, škoda, že to muselo skončit, šla jsem ho vyprovodit k lípě a pak nadšená odcházela domů. Ještě předtím jsme se stavili dole pro krabičku s dortíkem a já ukázala mamce náramek, zeptala se, čím jsem si to zasloužila a my pak šli. ,,S ním to nebudeš mít jednoduché,'' řekla mi mamka, když jsem přišla ,,On takový bude, prostě si budeš muset zvyknout, že to bude nejisté.'' ,,Já vím, ale já ho miluji a jsem si jistá, že tohle překlenu a zvyknu si, já o něj nechci přijít.''

Líbí se mi, že pomalu začínám chápat jeho příspěvky, nebo příspěvky, kde je označen. Např. mi dnes vyprávěl, že jeho kamarád na základce nastavil na počítači na obrazovku Sládka, takže už chápu, proč je označen na fotce se Sládkem. Pak mi také říkal, že měl dvě holky, takže jsem jeho třetí, tak, jako s ním to je třetí vztah, který se dá považovat za vztah. Taky mi bylo řečeno, že jeho druhá holka byla netečná, ne jako já, že je na mně vidět to, jak mě mrzí, když mi volal, že nepřijede. Večer jsem mu nastavila na facebooku přezdívku na Kocovina. ,,Magore xDDD'' odepsal. ,,I kdybych si vzala milion prášků, pořád budeš v mý hlavě, tak jako kocovina.''

V pondělí jsem ho viděla až po čtvrté hodině, šel spát ve čtyři, tak se nedivím, že se mu nechtělo vstávat. Nebyl čas se pozdravit, proto mi o 6. hodině napsal, zdali se sejdeme ve 30 před školou. Potkali jsme se už ve skříňkách, dal mi pusu, oblékl se a šli jsme. Dnes byla na programu procházka, za to jsem ráda, alespoň za mě nemusel utrácet, i když mi u Vietnamce koupil zelený čaj. Vyprávěla jsem mu o dnešním slohu z ruského jazyka. V plánu bylo popisovat moji mamku, ale učitelka změnila zadání a my měli psát o svém příteli/přítelkyni. Přišlo mi nejjednodušší popsat jeho. ,,Ahoj Natašo, chci ti napsat o mém novém příteli. Potkala jsem ho ve škole, znám ho už 4 měsíce. Je mu 20 let, má krásné hnědé oči, krátké hnědé vlasy a krásný úsměv. Je vysokého růstu a má sportovní postavu, hraje hokej, přesně tak, jak hrál můj táta. Dává přednost sportovnímu oblečení, tak jako já. Často nosí tmavě modré džíny, černé tričko a mikinu. Já i moje rodina ho považujeme za chytrého, milého a ochotného. Jeho dalšími vlastnostmi jsou: čestnost a pravdomluvnost. Tak, jako každý jiný člověk, i on má své záporné vlastnosti. Je flegmatik, ale teď si na nic dalšího nemohu vzpomenout. Vážím si ho a velmi ho miluji, nechci o něj nikdy přijít, přesně tak, jako o mého tátu. A co ty? Jak žiješ? Emily''.
Neřekla jsem mu obsah slohu, ale vlastně skoro vše je pravda. Ono to občas není na škodu, že je flegmatický, alespoň nemá takové trápení se stresem. Taky vím, že to je pěkný kvítko, když jednou sebral nějakému pánovi žebřík a buhví, jak pak lezl dolů. Každopádně ke mně se chová strašně krásně a ať bylo, co bylo, nechci o něj přijít, tím jsem si jistá. Šla jsem ho pak vyprovodit do školy a já pokračovala na autobus. Doma jsem přemýšlela, co mu koupím pro štěstí k maturitě, budu muset něco sehnat.