Lovec

#11 Jedna nebo pět?

Blíží se mé osmnácté narozeniny a já plánuji oslavu s kamarády. Vlastně, já jich moc nemám. Otázkou je, zda by se hodilo pozvat i jeho. Pochybuji, že by se mu chtělo mezi nás. Sešlost se bude konat 17. února a právě někdy na konci tohoto měsíce spolu máme jet do kina. Já to mám v hlavě srovnané a vím, co chci. Toužím po tom, abych ho poznala, přála bych si s ním trávit více času. Problémem je to, že nevím, zda chce on to samé. Nemohu a ani nechci ho nutit do něčeho, o čem není přesvědčen. Když mluvíme o přesvědčenosti, já si nejsem jista, zda toto vydržím. Pořád je to takové, že ano a pak zase ne. Tedy, přijde mi to tak. Nejsem na toto stavěná.

Mám z toho takový pocit, že by chtěl, ale bojí se toho. Obavy z jeho naštvanosti vůči mně, mě přešly, když jsem ho následující den potkala na chodbě. Hezky se usmíval a pozdravil. Ještě několikrát jsme na sebe narazili ve škole. Na konci mého vyučování mi ve skříňkách řekl, že mi to sluší, rozloučili jsme se, já se ustrojila a pomalu se vydala na cestu na autobus. Před školou jsme na sebe zase narazili a on řekl, že nemá co dělat a tak mě vyprovodil na autobus.

,,V kolik ti to jede?'' zněla otázka.
,,Podle toho, zda pojedu z terminálu 1, nebo 5. Mohu jet tím dřívějším, ale pokud nemáš co na práci, tak mohu jet tím pozdějším.'' odvětila jsem. Přemýšleli jsme, kam si půjdeme sednout, on vybral pětku.
,,Budu se k tobě chovat lépe.'' vzápětí ho pohladila po rameni. ,,Nesahej na mě.'' pošťouchnul mě. Ihned jsem se omluvila. Potom se mě snažil rozcuchat a také mi zahřát ruce. Další náplní konverzace byla Slovensko. ,,Víš proč mají na Slovensku krysy čtyři nohy?'' otázal se. Chvíli můj mozek přemýšlel a pak ze mě vypadla snad ta nejpitomější odpověď: ,,Protože to tak je i u nás?'' Moji hypotézu vyvrátil. ,,Aby se dostaly ke kontejneru rychleji, než důchodci.'' Povedlo se mu mě pobavit. Bohužel čas s ním opět utekl a on musel jít na odpolední vyučování, které já dnes neměla. Jeho zájem o doprovod mě potěšil.

Středeční den začal krásně, na hodině biologie ještě pan profesor upozorňoval na můj úsměv, když zrovna zkoušel spolužáka, který ho uspával. Sice ve škole pan T nebyl, ale psal mi, jel na tu univerzitu. Neměl tam být v úterý? Hm, no to je jedno. Po skončení vyučování mě čekaly dvě dlouhé hodiny čekání na první hodinu v autoškole. Lektor mě hezky vystrašil a já si nebyla jistá, zda to dám. Po vstoupení do místnosti, kde nás vyučuje, mi přišlo, jako kdybych už tam někdy byla. To se mi stává docela často. Přišli ještě další dva kluci a s nimi i jedna holka.  O půl sedmé nás pustil domů a já volala mámě. Musela jsem jít zhruba půl kilometru v šíleném větru a zimě, po nasednutí do auta se mi vyvalily slzy z očí - na další den jsem toho měla hodně a nestíhala jsem. Do toho všeho mi Stefan neodepisoval, já se zase bála, abych něco neudělala špatně. Napsala jsem mu: ,,Tohle nebylo hezký.'' Normálně mi odepsal a v průběhu konverzace jsme domluvili čtvrteční odpolední pauzu.

V noci se mi zdál opravdu zajímavý sen, byli jsmeněkde se Stefem a on mi řekl, ať to nedělám, nebo tak něco v tomslova smyslu. Chtěl tím říci, že ke mně něco cítí, ale že se toho bojí. Já hoobjala a řekla mu, ať se nebojí. Potom mi psal můj bývalý na facebooku, že násviděl, jak se někde muchlujeme. Ten sen byl tak živý, kéž by to tak bylo. Přálabych si, aby cítil něco více, protože mně je s ním tak dobře.
Dopolední vyučování bylo nekonečné, přeci jen jsem se dočkala a už za chvíli sedívala do těch nejúžasnějších hnědých očí na světě. Přišla jsem si hloupě, kdyžza mě platil. Musím mu to nějak oplatit. O matematice učitelka pronesla:Kevine, ty tak zasněně na tu tabuli koukáš, tak nám řekni, jaký bude další krok.Na to mi z úst vyletěla věta: To kluci občas koukají zasněně i na holky,ale pak neví co s nimi. Cestou domů jsem se usmívala, před očima mi běhal jeho úsměv a jeho krásné oči.