Lovec

#13 Čekání na signál

Dnes, úterý, jsme spolu šli na autobusovou zastávku. On si šel koupit na vlakové nádraží lístek, ve frontě před námi stál pán se psem, který na nás koukal, tak jsem si ho pohladila, myslím toho psa, ne pána. Zrovna ráno jsem četla na facebooku, že kluk má chodit s holkou, která se zastaví uprostřed věty, jen aby mu řekla, že je támhle pes. Pak si šli sednout na zastávku a on se mnou počkal na autobus. Řekl mi, že mám otlačená kolena a ať si vezmu příště polštář pod kolena, až s někým zase půjdu. Tak jsem ze srandy nadhodila, že to už nedělám a on řekl, že je rád, že mě má jenom pro sebe. Dále jsem nenápadně potřebovala zjistit, zda má rád čokoládu. Pokaždé, když jsme někde byli, platil za mě on a já mu to chci nějak oplatit, nebo mu alespoň trochu udělat radost. Má rád jakoukoli příchuť, ptal se, jakou jím já. Řekla jsem, že primárně 81 procentní, on se divil, zda se to vůbec dá jíst. Proto je plán jasný, koupím mu Milku a tu, kterou jím já. S ním vnímám čas jako rychle plovoucí řeku a když se na chvíli otočím, loď je už na druhém břehu. Pokaždé, když jsem s ním, buší mi srdce, ty chvíle jsou nenahraditelné. Stačí mi jeho úsměv, vidět jeho oči a hned mám lepší den. Zítra spolu máme jít zase. Neuvěřila bych tomu, kdyby mi někdo řekl ‚,Jednou se do té školy těšit budeš.'', asi bych si myslela, že je to blázen. Já se ale od té doby, co znám jeho do té školy těším.

Do rána se mi zdál takový sen, zdálo se mi o tom, že mi dal pusu, ach, ty sny jsou tak skutečné. Ustrojila jsem se a vyrazila do školy, dnes mě čekaly tři hodiny čekání na odpolední vyučování. Před tělocvikem jsem ho potkala ve skříňkách, on mě vzal kolem krku, bylo to něco jako objetí. Po tělocviku nastala hodina volna. Třída prázdná a já se učila dějepis, na chvilku se ohlédnu a on tam stál ve dveřích. Lekla jsem se ho, byla strašně zmatená a zároveň šťastná, že se na mě takto dívá. Domluvili jsme na odpolední pauze a upřesnili si čas. Venku to bylo úžasné, jako vždy, tentokrát jsme šli směrem k mojí babičce. Nekonečné pošťuchování, popichování, jak já tohle zbožňuji. Ujistila jsem se, že 2. Února bude mít čas. Jak strašně moc se těším, to je nepopsatelné. Bohužel pětačtyřicet minut uběhne jako voda a my museli na odpolední vyučování. Ještě ve skříňkách mě chytil pod krkem a koukal se mi do očí, ten kluk je tak strašně zajímavý, líbí se mi. Potkali jsme se na konci dne ve skříňkách a šli spolu na autobus. Jsem za tyto chvilky strašně moc ráda. Sice trvají jenom chvíli, ale pro mě jsou opravdu důležité. Následující ráno jsem ho doběhla a šli jsme spolu do školy.

Poslední dobou nějak konverzace vázne, napíše mi, ale pak už mi neodepíše. Nevím co se děje. Přes víkend se u mě projevila chřipka, v pondělí jsem šla do školy jenom na písemku. Zrovna jsem stála u okna, když on šel do třídy, houkla jsem na něj, on se ale ani neotočil. Co se děje? Zamrzelo mě to. Pak jsem mu napsala, ať se učí, když byl online o hodině. Ptal se, kdy máme to rande. Vážně to nazval randem? Trochu to jeho chování nyní nechápu. Dříve jsme si byli schopni psát takovou dobu a teď nic, pak tomu setkání řekne rande, už ne briefing. Ale vrtá mi to hlavou. To všechno, jestli mu na mně záleží a začínám propadat takové té obří nejistotě, že nevím, co očekávat. Moc mi na něm záleží, ale nechci ho nutit do něčeho, co mu je proti srsti. Maturita se blíží a tak se třeba začal učit, proto teď ani není online, ale co já vím. V pátek se máme vidět, jak jsem plánovala, koupila jsem čokolády a světla, teď je otázkou, zda mu to dát na začátku, nebo na konci. Možná bude nejlepší ten konec, to už to nebude čekat. Ještě vymyslet, co si vezmu na sebe a jaký účes. Co když nad tím přemýšlím úplně zbytečně a vlastně jsem mu lhostejná? Udělala jsem nějakou chybu, že to tak vázne? Ničeho si nejsem vědoma. Uvidíme venku.
Do toho všeho mi ještě začal psát kluk od nás, který mě pozval ven. Pozvání jsem neodmítla, přes všechny city, které chovám ke Stefovi, nebudu ale odhánět ostatní. Byla bych strašně vděčná, kdyby se mnou Stef počítal, tak kdyby mi dal nějaký signál. Je hezké, že to jde pomalu, ale už mi to trochu leze na hlavu.