Lovec

#10 Mrtvá zvířata a neviditelný plášť

Do toho všeho mi ještě nedal pokoj můj bývalý. Potřeboval pomoct s matematikou, podvolila jsem se a snažila se mu látku vysvětlit. Bohužel jeho řečičky mě vždy dokáží tak vytočit, že to není možné. Radost, která mnou zavládla, když odjel, byla nepopsatelná. Nevím, co tomu klukovi je, ale asi si oblíbil mi otravovat život, vede se mu v tom přímo bravurně už dva měsíce. Večer mi ještě vyčetl, co vše jsem dělala špatně, a v tom momentu, kdy mi volal, neudržela jsem nervy na uzdě a hezky mu to vysvětlila. Nebylo to zrovna tou příjemnou formou, doufám, že nyní už dá pokoj. Nejzajímavější je to asi se Stefem, stále nevím, jak vše dopadne. Jednu chvíli mám náladu takovou, že bych si s ním psala nejraději každý den. Někdy se probudím s rozhodnutím, že mu už v životě nenapíši.

Je středa, ráno se probouzím s celkem dobrou náladou, která je posílena ihned, když vidím sedícího pana Tajemného v autobuse. Pozdravili jsme se, ale nálada za pár minut přešla. Ségra mě nechala jít samotnou a já se otáčím, zda někde není, mohli bychom jít do školy společně, napadlo mě. Nikde nebyl, šla jsem tedy sama. Ve škole ještě nebyla otevřená učebna a já musela čekat na chodbě, ani se na mě nepodíval, když šel okolo. Možná to bylo tím, že tam stáli spolužáci? Neudělala jsem mu něco? Ruština se tak stala nekonečným předmětem. Poté jsem viděla osobu, jež kopla do zdi. Podle oblečení to sedělo na Tajemného, o tom jsem se přesvědčila, když procházel okolo. ,,Udělala ti ta zeď něco?'' vypadlo ze mě, on se usmál a já pokračovala na hodinu tělocviku. Dnes se mi ve volejbale kupodivu dařilo. Možná to bylo tím úsměvem. Ještě před hodinou jsem mu napsala: ,,Čau Tajemnej, máš odpoledku?'' Vím, že ji dnes má, ale potřebuji ho dostat na briefing. Domluvili jsme se na čase a sešli se. Naše kroky směřovaly k místnímu hřbitovu. Na cestě byla přejetá myš, on si to musel vyfotit. Pak mi asi půl hodiny vyprávěl o jeho koníčku ve focení mrtvých zvířat. Myslela jsem si, že mě tahá za fusekle, vždycky to říká takovým hlasem, že nevím, co si o tom myslet. Potom jsme už začali řešit jiná témata. Naneštěstí začalo pršet, každopádně nám to nevadilo. Hodina s ním utekla tak rychle, jako všechny ostatní. Do školy jsme se vrátili promočení, tedy alespoň já jsem měla mokré vlasy. Dokonce na mě počkal i ve skříňkách a dále pokračovali na odpolední vyučování. Nevím, jak to dělá, je mi s ním nádherně. Nedávno mi psal o jeho incidentu s policajty. Jel do obchodu ve tmě a na kole neměl světla. Napadlo mě mu jedny koupit. Nepopsatelně se těším na jeho reakci. Uteklo to celkem rychle a já šla ze školy sama, tak jak obvykle chodím. Stál tam s Denisem, kterému jsem dnes poradila při zkoušení z matematiky, a on dostal dvojku. ,,Ahoj'' dodala s úsměvem a byla na odchodu. Na rohu ulice mě zastavil a přidal se ke mně. Sdělil mi, že mu Denis řekl, že jsem fajn holka a mám to v hlavě srovnané. Tak třeba mi to nějak pomůže navýšit skóre. Jak ten den nehezky začal, naopak nádherně skončil.

Následující den ve škole nebyl, my psali dvě písemky a před chemií se mě Denis ptal na nějaký vzoreček. Já mu řekla, že to neumím.
,,Ale to není možný, Emily, že ty bys něco neuměla.''
,,Možné to je.'' odvětila jsem.
,,To bude tím Hunterem.'' popíchl mě.

Možná na tom opravdu něco bude, jsem do něho zamilovaná až po uši. Jenomže stále nevím, jak to má on. Nechci s ním hned chodit, jenom bych ráda zašla ven, protože poznávat někoho přes internet, to je hloupost. Našla jsem odvahu a napsala mu. Zrovna byl na dni otevřených dveří na univerzitě, kam se hlásí, asi jsem doufala, že se domluvíme na venku, ale nějak k tomu nedošlo. On si šel kolem druhé hodiny lehnout.

On: ‚,Víš, co se líbí mně?''
Já: ,,Že já si myslím opak?'' (Že by to jednou vše mohlo být po mém.)
On: ,,To taky, ale to jsem momentálně nemyslel.''
Já: ,,Copak se ti líbí?''
On: ,,Jsi doma, viď?''
Já: ,,No, proč?''
On: ,,Můžeš pro mě něco udělat? Běž do koupelny.''
Já: ,,Co?''

V koupelně jsem byla už nějakou chvilku, plánem bylo si umýt vlasy, ale nějak se mi do toho pak nechtělo a tak si jen sedla na schůdek, jež je před vanou.

On: ,,Dělej, běž. Řekni mi, až tam budeš.''
Já: ‚,Já už tady byla ještě předtím, než si to napsal. Chtěla jsem si umýt hlavu, ale kašlu na to.''
On: ,,Už tam jsi?''
Já: ‚,Jsem tu už asi 10 minut, jaj.''
On: ,,Koukni se do zrcadla. A máš odpověď na svou otázku.''

Tyto chvíle mě dostávají do váhání a do naděje, že by mohl cítit něco více, než jenom kamarádství. Pak zase ale nastane fáze, kdy mi neodepíše. Jako třeba včera, pak byl ještě online, ale já. Já, jako kdybych neexistovala.