Lovec

#5 Muzeum kachliček a první setkání

Dala jsem mu návrh, již dříve mi psal, že bychom mohli zajít do muzea kachliček, jen ho nejdříve bude muset vymyslet. V tom mě napadlo, že v sortimentu v Obi by nějaké kachličky býti mohly, tudíž bychom mohli zajít tam. Nejspíš jsem ho nápadem pobavila, jenomže zase nastalo to, že ani jeden jsme nevěděli, co si máme psát. Přemýšlela jsem a přeci jen mě něco napadlo a to, že bychom mohli jít ven. Napsal, že to je fajn nápad, jestli ale myslím závisle na sobě nebo jak. Odvětila jsem: Proč si psát z tepla, když si můžeme psát ze zimy. Další body pro mě, nejspíš ho to opět pobavilo. 

Nechci si to setkání nějak malovat, nejspíš to ani nemyslel vážně, co já vím, u něho člověk nikdy neví. Každopádně mi alespoň napsal, že se těší, až mě potká. Nejsem si zcela jista, zda takové nadšení vzájemné. Já z toho mám docela strach, bojím se, aby to nebylo trapné. Stejně ve škole není čas na nějaké vybavování se, takže se jenom pozdravíme a tím to skončí.

Jakjsem již zmínila, ten kluk je opravdu hodně odlišný, baví ho sice běh a fotbal,čímž u mě získal nějaké body, ale stále je tu to ale. Dělá mnoho věcí, které minepřijdou hezké, a to jest užívání konopí. Bohužel to neužívá na mazání sisuché kůže, ale hulí. Nevím, co na tom v dnešní době všichni mají a docelamě láká to vyzkoušet. V čemž je docela problém, já bych možná chtěla, alesvědomí mi to nedovolí. Bojím se, že by z toho mohly být nějaké potíže,mamka by mě navíc asi vydědila. Pokud ne to, tak by mi rozhodně už nevěřila a já bychse s ním už dále nemohla kamarádit. Možná bych to chtěla zkusitz toho důvodu, že bych na ty lidi chtěla mít jiný názor. Však to je skorostejné jako pití alkoholu, jenomže alkohol koupíme v obchodě a tak se na tojinak kouká. Já jsem nikdy nepodporovala užívání marihuany, nelíbí se mi to amyslím, že nějaké časté užívání rozhodně dobré není. Jsem srab asi taky kvůlitomu, že můj táta chtěl, aby ze mě něco vyrostlo a rozhodně by nebyl nadšený,kdybych inklinovala k drogám. Tatínek umřel při autohavárii, když mi bylo deset let,bylo to strašné období a stále s tím nejsem smířená.    

Pomalu se blíží ten čas, kdy ulehám do postele s tím, že další den jdu do školy. Nervozita stoupá, srdce mi buší více a více. Celý den přemýšlím nad ním, koukám, zda je online, abych mu třeba napsala, každopádně postrádám odhodlání. Celkem by mě zajímalo, co zítřejší den přinese.

Pondělí začalo divadelním představením na téma Čechov, dosti mě některé scénky pobavily. Klasika, první tři hodiny není vyučování, proto se asi pan Tajemný rozhodl vynechat školu, doufala jsem jen, že ne úplně. Zase zvoní na hodinu, naskočilo mi v hlavě, v tom se na chodbě zjevila postava, ve tmavém oblečení s černým batohem, ano, byl to on. Nepozdravili jsme se, protože se naše oči nestřetly, navíc pospíchal na hodinu. Když zvonilo na konec vyučování, byla už poslední šance ho dnes vidět a to se také stalo.
Pomalu přicházel ke mně, v tváři jsem viděla něco jako nervozitu, možná se mi to jenom zdálo.

‚,Ahoj'' řekla jsem bez váhání.
Chvilku se na mě jenom díval, nic neříkal, přistoupil blíže a jediné, co z něho vypadlo bylo: ,,Řekni to ještě jednou.''

Znovu jsem ho tedy pozdravila.
,,Ahoj, máš hezký hlas, jsem rád, že tě konečně vidím.'' řekl myslím toto, nejsem si zcela jista, nevím, kde jsem momentálně byla, ale asi ne přítomna. ,,Měj se hezky.'' zněla má poslední věta, pak už jsem co nejrychleji zmizela ze školy. Moment štěstí, vlastně víc, než jenom moment, celá cesta domů, kdy můj mozek přemýšlel jen nad ním. Ach jo, proč tyhle věci říká? Už tak mi na něm záleží víc, než je zdrávo. Jdu ven, potřebuji si to srovnat v hlavě. Večer moje ruka sáhla po knize, čas utíkal a já se uložila o půl desáté ke spánku.

Následující den šel po chodbě, v budově školy, naproti mně, usmíval se, slušně jsem pozdravila a šla dál. Nevím, co si mám z jeho pohledu vyložit. Touha byla veliká a já mu už chtěla napsat, on se k ničemu neměl. Konverzace opět zahrnovala mnoho sarkasmu, ale dnes to bylo nějaké jiné. Zmínil se, že mi to dnes slušelo, proč to dělá? Ano, je to od něho milé, ale moc mi nepomáhá od toho, abych si od něho držela určitý odstup. Možná dnes je ten den, kdy si můj mozek připustil, že v tom lítám až po uši. Ještě, když píše věci typu: žeru tě a podobně. Uvnitř mě zabíjí, když mě nazývá jeho kamarádkou, je to milé, ale... no, asi chápete. Nedokáži slovy popsat, jak moc bych si přála si s ním někde popovídat, o samotě, jenom my dva. Nejsem si zcela jista, zda bych to dokázala, myslím tím, mluvit s ním. Určitě bych zase koktala, nebo byla tak unesená, že by ze mě nevypadlo kloudného slova. Hrozně bych si přála také vědět, jak to má s touto situací on. Je to pro něj jenom tupá zábava, myslí to vážně, má mě rád, nebo si o mně myslí, že jsem nevyzrálé kuře? 

Dobře, jsem mírně zmatená, spím nebo mi někdo něco hodil do pití? Vážně mě pozval do kavárny? Nemohu tomu uvěřit. Jaké to bude?