Něco více než přátelství... méně než láska...nebo je to jinak?(vkook)

28.

JUNGKOOK:

Probral jsem se na nádherné světle zelené louce, na které rostly květinky různých barev a vůní. Ležel jsem na zádech, takže jsem nějakou dobu sledoval bledě modré nebe s nadýchanými mráčky. Když jsem zaslechl divné zvuky, posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Všiml jsem si zeleno-hnědého vysokého kopce. Zvuky vycházely z jeho vrcholku a tak jsem se rozhodl vstát a rozejít se nahoru. Normálně bych se bál, ale teď jsem strach neměl. Nevím proč, ale bylo to zvláštní. Celé tohle místo bylo zvláštní. Na cokoliv jsem pomyslel, se tady objevilo. Vzpomněl jsem si na vodopád, který tady ještě chyběl a hned na to se objevil kousek přede mnou. Ani jsem si to neuvědomil, ale už jsem byl skoro na vrcholu kopce. Nejspíš jsem se tak hodně zamyslel. Nemusel jsem napočítat ani do pěti a už jsem stál nahoře, přímo před něčím, co způsobovalo podivné zvuky. Lépe řečeno, nebylo to něco, ale spíše někdo a ten někdo byla Tammy. Jediný rozdíl byl v tom, že byla mnohem větší. Už nebyla mála holčička, ale vypadala spíše, jako dospělá osoba, ovšem její tvář byla pořád stejná. Stáli jsme přesně naproti sobě a koukali si navzájem do očí. O kousek blíž jsem k ní přistoupil, natáhl k ní ruku a ukazováčkem ji píchl do břicha. Čekal jsem, že ruka projde skrz, ale to se nestalo. Na ukazováčku jsem ucítil teplo, které vycházelo z jejího těla. Pootevřel jsem pusu a podíval se do jejího obličeje. Usmívala se a sledovala každý můj pohyb, který jsem udělal. Podle úsměvu šlo opravdu poznat, že patřila do Taeho rodiny.
„Ahoj Jungkooku, " pozdravila mě a mou ruku mi pomalu dala bokem.
„Ty jsi živá? "
„Ne, " o krok se ke mě přiblížila, „to ty jsi mrtvý. "
Řekla to jako nějakou samozřejmost, ale já byl v šoku.
„Mrtvý? "
Nadzvedl jsem obočí a rukama si začal sahat po celém těle. To je blbost, vždyť jsem jen nešikovně spadl.
„Skoro mrtvý, pokud tady zůstaneš ještě chvíli, stane se z tebe duch, tak jako ze mě, "pyšně se usmála, zatímco já začal zmatkovat. Rozhlížel jsem se kolem a pomalu mi to začalo docházet. Tohle všechno, je můj svět. Cokoliv si představím se tady objeví. Jen by mě zajímalo, proč je tady zrovna Tammy, když tady mohl být kdokoliv z mojí rodiny. Například babička, která umřela, protože byla vážně nemocná a nebyla šance jí zachránit. Pohled jsem zpátky přesunul na Tammy, která se tak tak držela, aby se mi nezačala smát.
„Co tady děláš ty? "
Tammy se jen uchechtla, chytla mě za zápěstí a táhla mě k velké budově. Jsem si jistý, že tu jsem si nepředstavoval.
„Co to je? "
Mírně na mě natočila hlavu a těsně před budovou se zastavila.
„Najdeš tam odpovědi na všechny svoje otázky. "
Otevřela dveře, zatlačila mě dovnitř a následně zavřela dveře, takže jsem neměl šanci vylézt ven. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu se rozešel směrem dopředu. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem nic neviděl. Všude byly jen stěny s okny, které nešly otevřít. Začal jsem se třást strachem a i přesto, že jsem se snažil představit si něco, co by mi pomohlo se z tohohle místa dostat, nic se nevyplnilo a já tak mohl spoléhat jen na své nohy, které mě vedly stále dopředu. Doopravdy nic zajímavého zde nebylo, nikde nebylo prostě nic, co by mi mohlo jakkoliv pomoct na něco přijít. Byly tady jen jedny dřevěné dveře. Došel jsem k nim a s doměním, že jsou to ty dveře, kterými jsem se tady dostal jsem se je snažil otevřít.
"Tammy, pusť mě prosím. Žádné odpovědi tady nejsou a mně se tady nelíbí. "
Dveře strašidelně zapraskaly a mé nohy se tak moc lekly, že ustoupily o pár kroků dozadu. Dveře se trošku pootevřely. Mé nohy se zasekly na místě a tep se strachem zrychlil.
„Nádech, výdech. "
Jak jsem řekl, tak jsem i udělal a tím se trochu uklidnil.
„Stejně už jsem mrtvý, nic se mi stát nemůže. "
Snažil jsem se uklidnit, alespoň tímhle způsobem a ono se mi to opravdu dařilo. Sice jsem nebyl úplně v klidu, ale bylo to pořád lepší, než předtím. Neochotně jsem se rozešel vstříc dřevěným dveřím a když jsem stál u nich, natáhl jsemm k nim ruku a otevřel je dokořán. V místnosti za dveřmi byla tma. Začal jsem si představovat všechny scénáře, které by se tam mohly odehrát a tím by mi přivedly infarkt.
„Až najdeš dveře, tak vejdi dovnitř, " zavolal hlas daleko ode mě, který patřil Tammy.
„Vejdi dovnitř, vejdi dovnitř, " opakoval jsem si sám pro sebe a po nějaké době tam opravdu vešel. Hned se za mnou zavřely dveře a v místnosti se rozsvítilo malé světýlko, které svítilo na zem vedle mě. Podíval jsem se tam a našel malý úhledně poskládaný papírek. Ohl jsem se a opatrně ho vzal do ruky. Jediné, co jsem slyšel, byl můj dech a mé divoce bijící srdce. Pomalu jsem ho rozložil a začal číst -

Vítej ve světě mezi životem a smrtí.