The Evil Boss ✓ || Changki

Část 16

Kihyun

Celý den začíná opravdu skvěle. Hned ráno si přeji umřít, jakmile se k mým zavřeným očím dostanou ranní paprsky slunce a já začnu procitat, tak cítím, jak se mi dělá zle. Místo poklidného ranního vstávání jsem letěl na záchod, seděl jsem u něj asi čtvrt hodiny a každá moje buňka si přála, abych se vyzvracel, a aby mi bylo líp, ale nic takového se nekonalo a já se odcházel obléknout s převráceným žaludkem. V zrcadle postřehnu svoji unikátní nazelenalou barvu, pamatuji si jen pár útržků, hlavně tedy to, že jsem se tam viděl s Changkyunem...panebože, já musel vypadat v jeho očích opravdu komicky, ale když mě taky balil...možná byl taky opilý, možná si za to teď nadává a já jsem nejistý. Nevím, jestli mám být dál na Yoseoba naštvaný, že mě od něj odtáhl anebo mám být rád. Ale je mi až moc zle na to, abych nad tím dokázal přemýšlet. 

Dojdu do kuchyně a udělám si šumivý nápoj, abych se z toho alespoň trošku dostal. Ne, že bych byl nějaký alkoholik, ale naštěstí doma alkohol tester mám, jako každý normální řidič, tak po něm hned sáhnu a tím se ujistím, že alespoň dechově jsem schopen řídit, ačkoliv pocitově si myslím, že jsem zralý zalézt zpátky do postele. Vyženu hned tyhle myšlenky z hlavy, nejsem žádný zbabělec, šel jsem pít, i když jsem věděl, že mě čeká práce, takže si to pěkně vyžeru celý den. 

Nasoukám se do auta a rozjedu se do práce. Nevím, jaké to celé bude. S každým nádechem se mi vrací víc a víc vzpomínek a já se začínám víc a víc stydět. I když...vypadal, že mi to balení opětoval, vlastně....on byl tím, kdo mě začal balit jako první nebo ne?

Dolezu až do mého patra, zhluboka se nadechnu, než sáhnu na kliku, která vede do jeho kanceláře. Kihyun, nebuď srab, jsi velký šéf, tak běž, dělej! Ne, že by mi moje vnitřní povzbuzování nějakým způsobem pomáhalo, ale přiměje mě to sáhnout za kliku. Hned sklopím hlavu, když vidím Changkyuna, vypadal opravdu naštvaně, třískal s každou věcí, která mu přišla pod ruku, dokonce i jeho pohled byl jedno velké třísknutí.

"D-Dobré ráno." vydám ze sebe tichým hlasem, najednou jako by moje sebevědomí bylo to tam a já se cítím jako bych před ním stál nahý. Což nestojím, oblékl jsem se, ne?!

"NAZDAR!" je mi odpovědí a já sebou celý škubnu a zaběhnu vylekaně do kanceláře. Um, no, možná ten večer nebyl až takový, jaký si pamatuji. Soudím spíš, že jsem ho vytočil. Počkat...byl tam opravdu, nebo ne?! Chytím se za pusu a najednou začnu uvažovat nad tím, jestli jsou vůbec moje vzpomínky na včerejší noc ty správné a pravdivé. 

Než však stihnu vzít telefon, abych zavolal Yoseobovi, který za to všechno vlastně může, tak si uvědomím, že je porada. Já blbec ji vlastně přesunul na dnešek. Jsem idiot, proč jsem to kurva udělal? Prohrábnu si vlasy a snad poprvé od toho, co tuhle firmu vedu, přijdu na poradu pozdě. Dokonce jsem šli s Changkyunem odděleně, i on tu už je a já se znovu cítím hrozně bezbranný. 

Přejdu můj pozdní příchod s odkašláním, nikdo se neodváží cokoliv říct, tak si sednu na svoje místo. Snažím se nenadskočit, když mi Changkyun třískne hrnkem s kávou a něco u toho zavrčí. Bože, on se fakt zlobí vyloženě na mě!

"D-Děkuju." něco vypísknu, místo odpovědi si něco zamumlá pro sebe a spíš to zní jako další zavrčení. Hned po poradě letím na další dvě schůzky, takže je čas oběda, když se dostanu k sobě do kanceláře a konečně chňapnu po telefonu. Chvíli si ho v ruce přehazuju jako horký brambor a pak vytočím Yoseobovo číslo.

"Hyun, žiješ?!" vyjekne hned, co to zvedne. "Nahnal jsi mi takový strach!" dodá hned a mě trošku zamrazí. 

"Um," snažím se zůstat klidný. "děkuju, že jsi mě dostal domů." pronesu opatrně.