The Evil Boss ✓ || Changki

Část 18

Kihyun

Schůzka se protáhne až do nočních hodin, jednak jsem byl děsně unavený, ale je tu něco, co mě trápí mnohem víc. Pořád myslím na to, jak probíhala naše večeře...naše rande. Tolik jsem se snažil převést vinu na sebe, že za to můžu jen já, že jsem prostě blb, ale moc dobře vím, že jsme na tom byly stejně. Nevím, nevím, jak se odprostit od těch pocitů, jak zapomenout na to, v jakých pozicích jsme. Jsem přece jeho šéf, on je můj asistent...ať chci nebo ne, pořád na to musím myslet, i když se tu myšlenku snažím posouvat do pozadí, stejně se vždycky odněkud vynoří a hlodá moji mysl. Je vůbec možnost, jak se s tím poprat? Tolik jsem cítit, a on určitě taky, jak oba nedokážeme být sami sebou. Jak moc se spolu bojíme mluvit, jak nevíme, jak spolu mluvit o něčem jiném, než o práci. 

Dorazím domů a je skoro půlnoc, prohrábnu si vlasy a zalezu do rychlé sprchy, abych ze sebe smyl celý ten den. Chci to napravit, chci abychom si dali další rande, abychom se s tím snažili porvat, abychom se přes to dostali...když přišel s tím, že chce jít na večeři, opravdu jsem si myslel, že půjde jen o vděk. Jakmile ale k mým uším dolehlo slovo rande, tak se mé srdce rozbušilo tak jako snad nikdy. Chvíli jsem si myslel, že spím nebo že jsem umřel, chvíli mi trvalo, než k mému mozku došlo to, že je to pravda. Že on se mnou opravdu chce jít na rande. A ještě když dodal, že mě možná taky má rád. Celým mým tělem se rozlil zvláštní pocit jako bych dostal elektrošok a zároveň to byl tak nádherný pocit, vlastně mě zároveň s tím zalila i nervozita, bylo to tolik pocitů dohromady a já je všechny ani nedokážu popsat. 

S myšlenkami na něj se vydám do říše snů. Zítra to chci být já, kdo ho pozve na rande. Chci, aby to bylo jiné, i když si nejsem jistý, jestli dokážu přestat myslet na naše pozice. Ne, nesmím na to myslet, musím zakázat této myšlence, aby se dostávala na povrch, i když to není vůbec lehké. 

Ráno se vzbudím a rychle se nachystám do práce. Rychleji, dychtivěji s větším nadšením, než kdykoliv jindy. Těším se na něj. Chci ho hrozně moc vidět, zároveň ale moje srdce svírá pocit nejistoty, nejsem si úplně jistý, jestli se nezlobí, že jsem musel odejít na tu schůzku. I když mě přesvědčoval, že se nic neděje a že to chápe. I tak ve mně ten strach je, jako závaží, které mám připoutané k noze. Povzdechnu si a nasednu do auta, rozjedu se pomalu do práce. Nechávám se unášet neidentifikovatelně nádhernými tóny písně, která hraje v rádiu. Je to tak romantická píseň. Až mi přijde do mysli, jaké by to bylo s ním tancovat. Vlnit se jen tak v lehkém rytmu nějaké pomalejší písničky. Aby mě u sebe držel tak blízko, jak to jen půjde. Ne, měl bych přestat fantazírovat. Třeba si ani není jistý, jestli mě má rád. Co když si není sám jistý...co když je to vážně jen vděk za to, co jsem pro něj udělal. Ne, zakroutím hlavou. Není takový, vím to, ne, že bych ho natolik znal, abych to s tou určitostí věděl, ale cítím to z něj. Cítím z něj, jak moc dobrým člověkem. 

"Dobré ráno." trošku se usměju a přeskočí mi hlas, když vejdu do jeho kanceláře, tak se podrbu v zátylku.

"Dobré ráno." obdaruje mě krásným hřejivým ranním úsměvem. Sklopím hlavu, jsem v práci a musím se podle toho chovat. Úsměvu se ale neubráním a zapluju do své kanceláře a hned se pustím do práce. Ale nedá mi to, nedokážu se na nic soustředit a tak se zvednu a opatrně zaklepu na dveře do jeho kanceláře. Slyším v jeho hlase překvapení, když čekám, dokud mě nevyzve, abych vešel. A stejně překvapeně se na mě i dívá, když do jeho kanceláře vkročím. 

"Já...promiň za ten včerejšek." řeknu zahanbeně. 

"Říkal jsem, že to chápu a že se nic neděje." připomene mi. 

"Chtěl bych si to dneska vynahradit..." šeptnu po chvíli ticha. Překvapeně se usměje a přikývne. 

"Já taky." přitaká hned.