The Evil Boss ✓ || Changki

Část 9

Kihyun

S povzdechem začnu opravovat chyby ve svém článku. I já potřebuji nějaké to odreagování, no, spíš, než odreagování je to...asi vylévání mého srdce, něco, co mi vždycky pomáhalo zůstat klidný, i když nevím, jestli mi to pomůže i teď.

Svůj blog mám už přes rok. Adresa www.believeinyourself.com byla nejdřív jen takovým tichým výkřikem do tmy, ale pak mě to nějak chytlo, a navíc mi to pomáhalo. Pod přezdívkou HamsterN1 jsem každý večer, někdy i víckrát, vždycky do článku popsal všechny své pocity, úplně všechny a ulevilo se mi. Vlastně mi ani nejde o návštěvnost, o to, jestli ty články někdo čte, spíš je to jen pro mě, abych ulevil svému srdci. Ani nevím, proč článek, který jsem dneska napsat je až tak depresivní, ale už se to stalo a já myslím, že moje pocity to vystihlo úplně perfektně.

Po tom, co celý článek doupravím a publikuju ho se cítím, jako by mi alespoň nějaká část těch obav a myšlenek spadla, jako bych měl alespoň trošku lehčí srdce. Ale tentokrát jen trošku, cítím, jak se mi srdce až moc stahuje, jak mě bolí s každým nádechem a to stačí jen, aby mi na rtech nebo v mysli uvízlo jeho jméno. Jakmile si začnu něco spojeného s ním vybavovat, tak je to horší a horší...co mám vlastně dělat? A tak ani nevím jak, začnu psát další článek.

Nejsem typ pro lásku. Možná pro mě ani žádná neexistuje, možná je mi jen souzeno být sám a projít všechny útrapy a cesty životem v osamění. A teď mám pocit, že když jsem nedávno tyhle slova vyslovil, tak se osud usmál a řekl mi, ať pozorně sleduju.

Čím více to odmítám, tím více tomu propadám. Je to vtipné? Žalostné? Já, člověk, který vždycky věděl, jakou cestou se vydat, jak se rozhodnout a co dělat, najednou nevím, jak pokračovat. Co mám dělat? Jak se zbavit toho pocitu, který mě bolí na hrudi, jak to celé pojmenovat, když se slovu ‚zamilovaný' snažím vyhýbat. Je vůbec možné, aby někdo jako já mohl být...zamilovaný?

Měl to být jen krátký výkřik do tmy, ale hlavou se mi honí další a další věci, otázky, slovní obraty...článek je mnohem delší, než měl být a já si povzdechnu. Vypiji další sklenku vína a rozhlédnu se kolem sebe. Ne, opravdu je to smutné...kolik mám kolem sebe místa, kolik prostoru a věcí, které nikdo kromě mě nepoužívá. Smutek, kterému jsem se dřív vyhýbal jako čert kříži, smutek, který jsem se tolik snažil ignorovat. Hry na to, jak jsem na samotu zvyklý, jak mi to nevadí a jak jsem s tím smířený. Všechno jako by to byla ta nejdávnější minulost. Cítím se mizerně.

Naliju si další sklenku...a další a cítím na sobě lehkou opilost. A tím se to jen zhoršuje, nepomáhá to, spíš to všechny ty negativní pocity víc prohlubuje a ony se víc a víc derou na povrch. Hlavou mi proběhne myšlenka, která nepřipadá v úvahu. Nemůžu mu to říct, za žádnou cenu na světě mu to nemůžu říct. Důvodem je už jen to, že mě nesnáší, tak jako všichni. V jeho očích jsem jen zbohatlou sviní, která se chová arogantně, která nechválí a prostě...v jeho očích jsem příšerný člověk, ani za milion let si nemyslím, že bych mohl být někým ke komu propadne něčím tak intenzivním jako je láska. To prostě není možné, a hlavně ne u mě. Pro mě láska není, když už by byla tak pouze jednostranná a neopětovaná. S tím jsem se smířil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že není cesty zpět, když jsem si konečně sám před sebou přiznal svoji orientaci, v té chvíli jsem věděl, že na mě nikde nic hezkého nečeká.

Vždycky jsem za to byl ale rád, mohl jsem se věnovat práci, nemusel jsem se honit kvůli tomu, abych byl brzo doma, nemusel jsem se nikomu omlouvat, když jsem byl do noci v kanceláři, kde jsem se i trošku prospal. Jo, to jsem si myslel. Ale teď...kdykoliv přijdu domů a otevřu dveře, představuji si a přemýšlím jaké by to bylo, kdyby mě někdo vítal? Kdybych měl komu říct, že jsem doma. Kdybych se měl o koho starat a o koho pečovat.