The Evil Boss ✓ || Changki

Část 7

Kihyun

S povzdechem už asi po paté, v podzemním parkovišti, zmáčknu centrál na zamknutí auta. Zamykám ho pořád dokola, že zamčenější už asi ani být nemůže. U toho si ještě několikrát dlouze povzdechnu. Je mi divně, divněji, než kdykoliv jindy. Nevím, jestli tam chci a já vlastně ani nevím, co se mi honí hlavou, nějak si všechno nedokážu dát dohromady. Hráblo mi? Nebouchnul jsem se nějak do hlavy nebo tak něco? Ne, Kihyun, přestaň přemýšlet nad těmahle nesmyslnýma věcma, zahoď svoje myšlenkové pochody, teď tě čeká práce, je čtvrtek a zítra je přehlídka. Důležitá přehlídka, takže se soustřeď.

Projdu turnikety, na recepci dostanou infarkt, když mě vidí, vstanou a začnou mě skoro až zuřivě zdravit. Pokynu hlavou a myšlenkami jsem úplně někde jinde, jen ne v práci. Pípnu si kartou průchod a dojdu až k výtahům. Je mi fakt divně...a co je horší, fakt nevím, co mi je. Ani nevím, co se to děje. Já nevím, možná mi fakt přeskočilo? Měl bych se objednat do cvokárny?

Dojdu do své kanceláře. I přes jeho zavřené dveře slyším, jak si brouká. Svraštím obočí a dojdu ke svému stolu, s papíry, co jsem měl sebou třísknu o stůl a prudce si sednu do židle. Je tak veselý, asi měli s Minhyukem perfektní večer. Proč mě píchlo u srdce, když si představuji, jak si s nimi užívá suprový večer, baví se a pak si vybavím ten rozdíl, když si vybavím, jakým způsobem se dívá na mě. Povzdechnu si. Kdy mi začalo vadit, že mě nesnáší? Vždyť takhle jsem to chtěl, ne, takhle to chci. Chci přece, aby mě všichni nesnášeli. Tak proč mám pocit, že u něj bych to chtěl jinak. Jsem debil, měl bych se hodit do klidu. Zhluboka se nadechnu a třísknu se deskami do hlavy. Tak, dobrý, reset proběhl.

Překvapeně povytáhnu obočí, když vidím, že mi leží na stole vypracované podklady pro roční pohovory. Hmm, zajímavé a působivé, že to opravdu zvládl všechno za tak krátký čas. Myslel jsem, že je to nemožné, většinou jsem zadával tuhle práci přes víkend nebo alespoň na tři dny. Ale chtěl jsem vědět, jak je na tom. Jak moc na něčem dokáže pracovat a jestli je schopný něco udělat v časovém presu. Neříkám, že mě opravdu nepřekvapil. Ale chválit ho nebudu. S pohovory začnu příští týden, hm, dokonce to i od příštího týdne naplánoval, opravdu působivé. Musím uznat, že mě zatím nikdo, kdo byl mým asistentem, tolik nepřekvapil jako on za těch pár dnů, co tu pracuje.

Ale je čtvrtek, což znamená, že do oběda mám schůzky skrz zítřejší přehlídku. Po obědě potom zajedu s Markem a nějakým jeho stážistou na místo přehlídky, kde už probíhají přípravy, abychom vše zkontrolovali.

„Dobré ráno." Rozrazím jeho dveře, přestane si broukat a najednou cítím, jak se místností zase rozlije těžká atmosféra. Mám pocit, že tak, jak mě nesnáší on, mě snad nesnáší nikdo. A navíc vidím, že ranní práci má všechnu hotovou. Opravdu nestačím zírat. „Mám teď dopoledne schůzky, tak si projdi, co potřebuješ. Nebylo by na škodu si prostudovat těchle 5 šanonů," ukážu na šanony, které mám na mysli. „za měsíc se koná firemní večírek, všechny informace jsou v těch šanonech, později ti řeknu víc, ale v těch šanonech se dozvíš, co bude potřeba zařídit. Abys věděl, do čeho jdeš. Ve 12 už musíš být po obědě, pojedeme s Markem na místo přehlídky zkontrolovat, jestli je všechno takové, jaké má být. Pojedeš s námi, ať se víc zaučíš." Dokončím svůj...no, spíš monolog, protože jeho pohled je zapíchnutý v zemi, je napjatý a vidím na něm, že se těší na jediné – na to až vypadnu. Zavřu za sebou dveře od jeho kanceláře a povzdechnu si. Proč mě to tak štve? Proč prostě neumím říct pár milých slov a změnit jeho pohled na mě? Ne, Kihyun, doprdele, něco jsem si řekl a to to, že prostě to musí být tak, jak to je teď. Musí mě prostě nesnášet a ty přestaň vymejšlet hovadiny, hoď se do klidu a běž pracovat.