Does Exist a Justice? (Nouis)

2. Somebody help me

Parta mužů zanedlouho z koupelen odešla. Netrvalo jim to dlouho, maximálně 10 minut, jelikož Niall se vůbec nebránil. K čemu by mu to taky bylo, že?

Opustili ho, nechali ho tam na zemi, ležícího v slzách. Vlastně mu ani tak moc neublížili, jen mu z nosu tekla krev, bolelo ho celé tělo, místy měl krvavé ranky a někde očekával, že se tam do rána vytvoří velké modřiny, ovšem očekával to mnohem horší. To asi teprve přijde, že...?

Ti muži asi netušili, že násilí nic nevyřeší, ani tu mrtvou holku nevrátí.

Nejhorší na tom je, že žádná tělesná bolest se nevyrovná té psychické. Jeho myšlenky a vzpomínky byly už tak dosti bolestivé, vše si vykládal jako jeho selhání. Proč za sebe nedokázal trochu víc bojovat, proč se za sebe neumí postavit? Ze začátku si říkal, že se nebude starat, jestli mu někdo věří nebo ne, protože pravda je taková, že nic neprovedl. A pravda se vždy ukáže, že ano?

Alespoň na to spoléhal, ovšem poslední dobou se mu ukazoval spíš přesný opak.

Jenže...když už nezbyde nikdo, kdo by vám věřil, tak...jste sami proti světu. Sami proti všem.

Opatrně si sedl a následně stoupl, aby doklopýtal k umyvadlu, o které se zapřel. Až teď si všiml krve na jeho ruce, která se tam s největší pravděpodobností dostala, když si otíral zakrvácený nos. Ruku lehce natáhl, aby spustil ledovou vodu, v níž ji začal umývat a potom se z ní pomalu začaly ztrácet stopy krve. Jak se tak díval na ten proud tekoucí vody, znovu se spustily jeho slzy. Nechápal, jaktože jeho slzné kanálky ještě nevyschly. Nelitoval jenom sebe, litoval všeho.

Vždyť...on by nikomu neublížil. Nikdo nikomu nezlomil srdce. Vždy se snažil dělat vše tak, aby nezklamal ty, co od něj něco očekávali. Ať už to byla rodina, přátelé nebo učitelé, snažil se chovat slušně, spravedlivě a poctivě. I když se tak určitě vždy nechoval, obzvlášť období puberty bylo krušné, tak pro většinu lidí byl ten 'nevinný andílek'. Až doteď.

Kde je spravedlnost?

"Čau Loui!" Parta chlapů dorazila do cely k jejich oblíbenému kamarádovi, celá veselá, jako kdyby před chvíli nevykonávávali spravedlnost dle nich. Louis se narovnal z lehu do sedu a noviny, které mu na pravidelné návštěvy nosí jeho sestra, odhodil na zem. Na tváři se mu vytvořil potutelný úsměv a jeho zorničky se rozšířily v očekávání něčeho dobrého. Chvilky s nimi jsou to nejlepší na tomto vězení.

"Čau, kde jste se tak zdrželi?" položil běžnou otázku a možná radši ani odpověď slyšet nechtěl. "Ále...Frank narazil na toho týpka, kterej zabil tu mladou holku. Už je tady. Tak jsme poprvé převzali spravedlnost do svých rukou. A rozhodně ne naposledy." Louis přimhouřil oči. Neměl rád násilí. Sice se mu tento člověk hnusiI už jen z vyprávění a možná by si i pořádný výprask zasloužil, nikdy by nenalezl odvahu a srdce mu toto způsobit.

"Owene, tohle jste neměli dělat," sdělil jim Louis vyčítavě a tiše. Ne proto, že by se ho bál, ale proto, že nechtěl Owena naštvat. Owen neměl rád tyhle typy lidí, nejradši by je zabil, proto ho vždycky všichni museli klidnit a tohle by ho zkrátka mohlo dopálit a v další vteřině by mohl třeba praštit pěstí do zdi nebo tak něco...

Navíc se domníval, že hlas se ztišenou hlasitostí má větší autoritu a váhu, než vykřičená slova.

"Louisi, tohohle kluka se fakt nezastávej, ten nemá slitování. Sice vypadá celkem i nevinně, ale řekni mi, co je to za člověka, když provede něco tak ohavného?" promluvil Roy. Roy z nich byl nejstarší, čerstvě oslavil sedmadvacet let. Louis nevěděl, jestli to bylo těmi vlasy, zbarvenými jako pískovcové skály, nakrátko střiženými, vždy tvořící rozcuch, jeho tmavě modrými oči, zbarvenými jako dva vzácné safíry,nebo celým jeho kultivovaným a dospělým vystupováním, ale vzhlížel k němu nejvíce, pouvažoval jeho úsudky za pravdivé.

Nebo to taky prostě bylo tím, že byl nejstarší.

"Když...copak mu musíte ubližovat? Co když toho lituje?" I přes to se nenechal snadno odradit a musel hájit toho neznámého vraha, i když ho neznal. Vždy se zastával druhých. Prostě věří, že každý člověk má v sobě alespoň něco dobrého, špetku citů a trochu slušnosti a kajícnosti. A asi nikdy nepřestane věřit. Každý si zaslouží druhou šanci, ne?

"Lou, tenhle člověk si tvůj soucit nezaslouží. Myslíš si, že brutální vrahové mají nějaké city?! Ty mají tolik citů, jako umělohmotná barbie! Navíc lítost té holce život nevrátí!" Roy byl jen mírně naštvaný. Na druhou stranu Louise chápal, on si zkrátka nemohl pomoct. Ale...vlastně už mu to ani tolik nevadilo, protože k Louisovi to patří jako k psovi blechy. Je to jedna z vlastností, za kterou si Louise všichni cení.

"Možná máš pravdu..." zašeptal Louis skoro neslyšně a sklonil hlavu. Nechtěl si to přiznávat, ale ta vražda prý byla doopravdy nelidsky provedená. Dostával z toho husí kůži, že tak chladnokrevný vrah je blízko něj. V jeho nitru spolu válčilo několik pocitů a myšlenek. Chtěl by toho člověka potkat, aby si na něj udělal vlastní obrázek, ale zároveň také nechtěl. Mohlo by to ohrozit jeho bezpečnost, že?

Všichni čtyři muži, kteří doposud jen stáli, si k němu přisedli na postel.

"Ale nepřišli jsme jenom kvůli tomu, Loui. Zackův bratr mu zase přinesl vodku a Zackovi se povedlo to propašovat, jako vždycky," zasmál se Frank, který už měl dost rozhovor s vražednou tématikou, a nabídl mu již zmíněné pití. Louis pohledem skenoval pití, jež se zdálo tak průzračné jako voda, stále neschopen se pořádně soustředit. Jeho myšlenky směřovaly jinam...

"Koukám, že jste na mě nepočkali," podotkl s nuceným uchechtnutím. Chtěl tím poukázat na to, že z flašky byla jedna pětina upita. Ale již dále nečekal na další vybízení, vzal si od něj láhev a zhluboka se napil. Po spolknutí veškerého obsahu, který se v jeho ústech nacházel, se neubránil zakuckání. Byla silná.

Všech pět se po jeho činu začalo smát. Roy, Frank, Owen a Zack byli šťastní, věděli, že Lou nezkazí žádnou zábavu.

"No a co se takhle jít s tím pitím promenádovat před dozorci?" Navrhl s lišáckým úsměvem Owen. Kromě toho, že to byl výbušný člověk, tak to také byl snad ten největší provokatér na této planetě. Rád šel i do extrému a vůbec mu nevadilo ze sebe dělat blbečka.

"Díky,nechci. Přidali by mi dalších pár měsíců a to už nechci. Těším se domů," zasmál se Louis, ale znovu se napil z láhve. Miloval chuť vodky. Vlastně miloval chuť veškerého alkoholu. Dodával mu pocit svobody a často zapomínal na předchozí myšlenky. Ovšem lhal, on žádný domov neměl, spíš by se dalo říct, že tato jeho banda byl domov.

"Jo? Vždyť stejně potom zase skončíš tady," zasmál se Zack a vytrhl mu láhev z ruky. Měl pravdu, Louis už byl zavřený potřetí. "Taky fakt," uznal Louis a se smíchem si znovu ukořistil flašku pro sebe.

A takhle to u nich chodilo každý večer. Neustále se smáli a bavili se. Ale...tenhle večer byl pro Louiho jiný. Často přemýšlel o Niallovi. Chtěl opravdu být jako ostatní a ani to neřešit, koneckonců to ani nebyla jeho záležitost, ale něco mu říkalo, že by se zajímat měl.

Jsem zhypnotizovaný jeho osudem.