Does Exist a Justice? (Nouis)

12. Do you know what's worth fighting for?

Thomas samozřejmě vpadl do cely jako správný uragán; nezapomněl tomu dodat patřičný hluk. Dvojice mladých mužů polekaně nadskočila, avšak se od sebe nehnula ani o píď, pouze přesunula své pohledy na Thomase, který již dávno stál před zavřenými dveřmi podivně vykulený, na tváři majíc oduševnělý výraz neandrtálce, a Louis se v duchu pousmál nad myšlenkou, že výhled, jenž sdílel předtím, byl mnohem, mnohem lepší. Proto si také ještě jednou dovolil letmý pohled na Nialla, než upřel svůj zrak zpět na svého spolubydlícího.

Nikdo z nich ale nechtěl prolomit čím dál tím více nepříjemné ticho.

"Říkal jsem, že jsem na odchodu," zašeptal Niall, jenže díky naprostému ticho to bylo slyšet poměrně hlasitě, a aniž by více o někoho zavadil pohledem, se rychlými pohyby zvedl a ještě rychlejšími kroky odešel. Jakmile byl pryč z té místnosti, zpomalil; hlava se mu opět točila pod náporem myšlenek, jež se zdály být silné. Silnější, než je on sám. Nechtěl přebírat taktiku Forresta Gumpa, ale musel odtamtud utéct. Právě si nadělal nového nepřítele; prokázal svou sexuální orientaci. Teď už ho tu opravdu každý nenáviděl. Tohle nebyla sebelítost, potřeboval si přiznat ten bolestivý fakt, jenž vnímal jako pravdivý.

Mnohem více jej ovšem štvalo, že dostal do problémů také Louise...

"Takže ty jsi fakt buzna! Já jsem přece poznal hned, když jsem Tě uviděl, vždyť jsem Ti to říkal! Máš teploušskej hlas!" zvolával Thomas na cestě, která se zdála být ještě dlouhá díky tomu jeho lenochodímu tempu, ke své posteli. Byl šokovaný, ale hlavně pyšný, připadal si nesmírně inteligentní, že na to přišel, i když to celé ze začátku vykřikoval, aby si ho dobíral, ne, že by si myslel, že je na kluky.

"A ty jsi fakt kretén!" Snažil se Louis napodobit jeho hlas i výraz, ale poté nad tím pouze obrátil oči v sloup a celkem svižným tempem se vydal za Niallem. On, na rozdíl od křehkého blonďáčka, byl ve svých citech stabilní, takže u něj stále převažovala dobrá nálada. Tak nějak se mu ještě nepodařilo pochopit, o co jde. Neviděl v tom žádnou vědu; prostě se chtěli políbit a do toho jim tam vpadl ten... dement. Niall neměl utíkat, nejsou přece malé děti na pískovišti, Thomas by si přece hleděl svého a oni by mohli dělat ty věci, které by jen uznali za vhodné.

Poté ale musel smutně potřást hlavou znamení nesouhlasu s vlastními myšlenkami; Thomas by si nikdy nešel po svých.

Zašel za roh, ocitl se na chodbě, kde se nacházely i dveře od Niallovy cely, a když viděl, že právě ke klice těchto dveří vztahuje ruku ta drobná, očekávaná osoba, musel zareagovat. "Nialle!" zakřičel na něj nahlas s nadějí, ale ne zase tak moc hlasitě, aby se tu do toho všeho ještě jen tak náhodou neobjevil nějaký ten dozorce.

Niall svou bledou ruku stáhl zpět ke svému tělu a otočil se čelem za tím hlasem. I přes to, že si byl stoprocentně jist, komu patří. Zvedl k němu svůj uslzený pohled, nad kterým se Louisovi zatajil dech. "Co chceš?" zaskřehotal mladší a několikrát si musel odkašlat, aby jeho hlas nezněl tak příšerně zničeně. Ještě více to staršího muže zasáhlo. Tenhle den mu připadal divný a absurdní. Ze začátku to vypadalo příšerně, potom se všechno rozjasnilo a on prožíval jedny z těch nešťastnějších chvil. Teď bylo zase vše černé, chladné, smutné, srdcervoucí.

Dlouhými kroky překonal vzdálenost dělící je od sebe a začal mu pravou rukou stírat mokré cestičky po slaných slzách. Nějakým zázrakem zatím netekly další. "Já tomu pořád nerozumím. Co se děje?" mluvil k němu konejšivě a tiše, jakoby se bál, že ho něčím rozruší, zatímco mu tou pravou rukou vjel do jemných vlasů a začal se jimi probírat, očima stále pozorujíc jeho obličej, aby mu snad neušla nějaká ta slzička, ale hlavně pozorujíc jeho oči, které se střetu jejich pohledů zatím úspěšně vyhýbaly.