Does Exist a Justice? (Nouis)

9. When angels cry blood...

Když se Louis od Nialla odpojil, přepadla mladšího hned smutná nálada. Ne smutná, přímo depresivní. Jeho hlavu atakovalo hejno otázek, ale i výčitek svědomí.

Jakmile vběhl do své cely, opřel se čelem o zeď nacházející se naproti dveřím a zhluboka a rychle dýchal.

Litoval všeho. Neměl Louise chytat za ruku, neměl k němu cítit ten zvláštní pocit, který ještě nikdy nezažil, aby se do vězení znovu vracel, neměl se od něj nechat utěšovat, neměl se od něj nechat zachránit, neměl s ním komunikovat...NEMĚL SE VŮBEC DOSTAT DO VĚZENÍ!

V návalu zlosti a frustrace praštil pěstí do bílé zdi.

"Doprdele," zaklel, z levé ruky vytvořil mističku a vložil do ní tu pravou, stále zformovanou v pěst. Nekrvácela, jen příšerně bolela.

Zatmívalo se mu před očima, hlavu mu třeštila a v uších mu hučelo. Musel se posadit na zadek a tentokrát se opřít zády o tu dotyčnou zeď.

Po velmi dlouhé chvíli se konečně vše začalo vracet k normálu; jeho dech již byl více pravidelný, tváře přecházely z rudé zpět k bledé, na čele už se nedala smažit vajíčka, prostorové vidění se již taktéž nevlnilo, myšlenky se už nevířily jako prach zmítaný větrem, uši zase přestávaly tolik hučet...

Místo toho mu z očí začaly samovolně stékat slané kapky. Přes jemné tváře, a některé zabloudily i na bradu, dopadaly na tričko, kde zanechávaly stopy.

A bylo to zase tady! Když je moc šťastný - brečí, když je v depresích - brečí, když je naštvaný - brečí,...když on je pořád tak slabý!

Tohle nebyl panický záchvat jaký zažíval, když byl ještě na svobodě nebo ve vazbě. Možná ho zapříčinila panika, ale možná hlavně agrese.

-------------------------------------------------------------------------

"Taky Tě rád vidím, Lou." Owen se pokoušel o upřímný úsměv, ale nevyšlo mu to, byl to úsměv spíše nervózní a křečovitý. Nikdy nebyl moc velký řečník, často ani nedokázal vyjádřit, co cítí nebo co si myslí. A teď stojí tady, (ne)připraven Louimu vše říct.

Hleděl do těch modrých očí, které jej probodávaly pohledem, a ztěžka polkl.

"Vysyp už konečně ze sebe, co sakra chceš!" Z Louisovo vrčení se dala vyslyšet hrozba, až se musel starší přikrčit a udělat krok dozadu. Ten klidný, jemný a srdečný Louis se takhle nikdy nechoval. Jenže tenhle byl zklamaný. Zklamaný z toho, že jeho jediní kamarádi nedokázali akceptovat jeho úsudek, který se prokázal být pravdivým.

"Já...omluvit se Ti, chci se Ti omluvit?" Leč tato slova byla stoprocentně pravdivá, podal je takovým způsobem, že by tomu asi nikdo nevěřil. Hlas se mu třásl, začal se viditelně potit a k tomu všemu, jako třešničku na dortu, to vyřkl jako otázku; takhle se chová většina lidí, co říká lež, ale přitom neumí lhát.

"Jo, úplně jsi mě dojal. Teď půjdu za vámi a Nialla nechám na pokoji. Fakt, zmiz mi z očí," odpověděl mu na to Louis sarkasticky, obrátil oči v sloup a rukou mu ukázal, kde je východ. Jasně že tomu nevěřil! Akorát ho to ještě víc naštvalo, protože on už se teď od Nialla nehne, chce mu ukázat, že alespoň nějaká spravedlnost existuje. I kdyby to mělo znamenat, že k němu chová jisté city...

"Lou, počkej!" Jeho hlas zněl zoufale, strašně mu jako kamarád chyběl. Když mu Lou dal pohled ve smyslu: co jako dalšího ještě chceš?!, naznačil mu rukou, ať chvilku počká. Potřeboval zklidnit svůj dech a srovnat si myšlenky. Musel najít ta správná slova, prostě musel! Pochyboval, že by mu Louis poskytl do 18dní druhou šanci k napravení tohoto všeho. "M-myslím to vážně, já...myslel jsem si, že se pleteš. Byl jsem si tím tak jistý! Roy, Frank i Zack to tvrdili také, ale...když...když...když jsem...t-to...! Začal se do toho zamotávat, ale k jeho překvapení k němu udělal Louis dva kroky blíž. "Když ty co?" zeptal se jej s přimhouřenýma očima a mírně nespokojeně našpulenými rty.