Does Exist a Justice? (Nouis)

10. I'm not afraid

  Nechtěl se probudit. Nechtěl otevřít své oči do tohoto dne, do tohoto světa. Připadal si odporně, byl znechucený sám sebou. Pohrdal vším, co byl a co se mu stalo; nenáviděl se za to, že je homosexuál, že se nechal zavřít do vězení, ale hlavně za to, že je tak slabý. Ještě nikdy se necítil až tak zbytečně, jako kdyby jen zabíral místo někomu dalšímu na této planetě.

Zklamal. Ale co je na tom nejhorší? Zklamal sám sebe.

Nakonec přeci jen musel otevřít oči a začít si přivykat na denní světlo, ale nebylo to zas tak strašné, v jeho pokoji byla probuzení horší. Znaveně si sedl a levou ruku přemístil na nejvyšší možný bod zad, kam dosáhl, jemně s ní klouzal dolů po vcelku příjemném oblečení na dotek, až se dostal pod jeho lem a prsty hladce promnul tenkou vrstvu kůže na kříži. Ta postel je opravdu děsně tvrdá a nepohodlná, každým dnem si to uvědomoval čím dál tím více.

Ještě ji mírně poškrabkal nehty a poté ruku volně položil na své levé stehno.

Ponořil se do usilovného přemýšlení, ale asi do deseti minut vstoupil do jeho cely šťastný, vysmátý a hlavně dorůžova vyspalý Louis. "Dobré ráno! Teda, spíš dobré poledne, ale to nevadí." S mírným smíchem zavíral dveře. Bylo mu krásně, odpočinul si bezesným spánkem a hlavně; konečně si vše urovnal v hlavě a došel k závěru, že by se vlastně vztahu ani nebránil, obzvlášť kdyby to mohl být vztah s Niallem. Asi k němu cítí opravdu něco víc, možná by měl odpustit Owenovi a poděkovat mu za otevření očí.

"A-ahoj." Tento koktavý, tichý a nejistý hlas byl pro něj jako šíp do srdce. Zastavil se na půli cesty k němu, sestoupil ze svých výšin, ve kterých bylo vše nádherné a perfektní, a pečlivě si jej prohlédl. Nad jeho rudýma očima, pod nimiž se vyskytovaly tmavě fialové kruhy, musel nervózně polknout. To nebyl on, to rozhodně nebyl on. Tohle byl znovu ten zlomený a ztracený kluk, kterého poznal. A to se mu vůbec nelíbilo.

"C-co se stalo?" Tentokrát zakoktal i on, protože byl vyděšený, a rychlými kroky přešel k posteli, kam si okamžitě sedl. Vztáhl k němu ruku a konejšivě jej pohladil po líčku. Mladší se musel kousnout do rtu, aby zastavil blížící se slzy. Má Louise k zbláznění rád, nehorázně se mu líbí jeho starost, je prvním člověkem, který ho přiměl cítit se opravdu milovaně, jako kdyby na něm alespoň trošku záleželo. "Všechno je v pořádku," falešně se na něj usmál. V tu samou chvíli totiž nechtěl být litován. Chtěl se totiž naučit nebát se a přes neustálou lítost cesta nevede.

"Lžeš. Poznám to." Lou smutně potřásl hlavou. Marně si snažil vzpomenout na to, co udělal špatně. Jenže takhle na to nemohl přijít. Mozek pracoval na plné obrátky a on si při sledování Nialla začal nervózně podupávat pravou nohou. Na kratičký okamžik se nepřítomně podíval na podlahu, ale stejně si jeho pohled znovu získal Niall. Žel bohu, že neumí číst myšlenky. "Já jsem se jenom špatně vyspal. Dáš mi ještě pár hodin na dospání? Já za tebou potom přijdu," pronesl mladší rychle vymyšlenou lež a snažil se znít vyrovnaně. Jenže vždy je důležitější to, co cítíme než to, co říkáme, abychom zněli šťastně.

"Jo... jo, jo, jo. Jasně, j-já... okay, za pár hodin se uvidíme. Měj se," zareagoval Louis bez rozmyšlení, celý zaskočený, a co nejrychleji opustil místnost. Jeho výtečně skvělá nálada byla pryč, frustroval jej. Byť jen na okamžik si dokázal připustit, že by se tu mohl zamilovat. Ale on ho opravdu naštval. Proč mu sakra nevěří?! Proč ho nenechá, aby pomohl, když je očividné, že pomoc potřebuje?! A proč mu sakra lže?!

Naštvaně vstoupil do své cely a s hlasitým prásknutím zavřel dveře, až Thomasovi, sedícímu na své posteli, s zády opřenými o zeď, pojídajícímu svůj oběd, zaskočil kousek kuřete v krku. Podíval se na Louise, který se stačil dlouhými kroky svalit do postele na záda a zkřížit si ruce za hlavou. "Copak? Kamarádíčkové Tě vyhodili?" Jeho hlas byl jízlivý, nesnesitelný. Ten chlap byl vždy zahořklý, jako kdyby neměl radost ze života. Jako kdyby jediné, co jej baví, bylo urážení ostatních. "Počkej, nechceš tím říct, že přijdou sem, že ne, Tomlinsone?!" Přestože tuhle myšlenku zavrhoval, musel se jej na to zeptat.

"Ne, nepřijdou," zašeptal Louis tiše, víčka pevně semknutá, čelo zvrásněné starostmi. Začínal vychladávat, což znamenalo, že začínal i rozumně uvažovat a právě teď přemýšlel nad tím, že nechat ho tam samotného možná nebyl tak úplně dobrý nápad. Vždy ho lidé obdivovali pro jeho nekonečnou trpělivost a tomu klukovi musí dokázat, že se o něj stále někdo má starost, i když si celý svět myslí, že je vrah. "Ale nejspíš sem přijde Niall Horan, nedávno se sem dostal a tak trochu jsme se seznámili. Pokud s tim máš problém, tak radši vypadni." Řekl ihned Niallovo celé jméno, protože mu bylo jasné, že by se na to Thomas stejně zeptal. I on teď zněl podrážděně, přestože se ke svému spoluobyvateli cely vždy choval iracionálně přátelsky. Jenže teď chtěl přemýšlet nad tím, jak by měl Nialllovi pomoct. Vždy chtěl být psychologem, jenže později shledal učení nudné a neatraktivní, takže s tím sekl, ale často dokázal pomoci každému, kdo se na něj obrátil s prosbou, a i tohle bral jako výzvu.

"Tak toho rád poznám, snad bude lepší než tamti," zašklebil se Thomas a dál pokračoval v hodování. Vůbec ho nezajímalo, že ze sebe vydával mlaskavé zvuky a nenechal tak Louise vůbec přemýšlet. "Horan? To je mi nějak povědomý..." popřemýšlel nahlas. Měl pocit, že je mu to příjmení opravdu povědomé, ale vždy když už měl skoro na jazyku odkud, zase mu to uklouzlo. Louis si oproti tomu povzdechl, oči stále zavřené. Nechtělo se mu vysvětlovat, proč jej nejspíš zná a že je nevinný. Ano, je na Nialla opravdu hodně naštvaný, ale i kdyby byl až nasraný, nikdy by nepochyboval o tom, že je nevinný. Teď už ne.

Mezi Niallem a Louisem byl jeden velký rozdíl; Louis už dávno svoje štěstí, spokojenost s vlastí osobou a radost našel, už byl připravený na vztah, ale Niall se nacházel teprve ve fázi číslo jedna.

Nakonec mu poskytl mladší celých šest hodin na přemýšlení. Po celou tu dobu se snažil dát blonďák dohromady. Nerozuměl tomu, proč je najednou tak slabý? Nestačil mu Louis k zahnání všech nočních mur? Stačil, ale číslovka 17 jej děsila tak, že ani Louis nemohl dostatečně stačit. Přišel si sobecký, neuvěřitelně sobecký, slabý a odporný. Měl sto chutí říct Louimu, že by ho měl nechat na pokoji, ale dobře věděl, že by na to nenalezl dostatečnou odvahu.

Vstal z postele, promnul si dlaněmi celý obličej, a co nejtišeji vystoupil z cely. Cestu si pamatoval, ale když už zbývalo poslední zahnutí za roh, jej prudce přirazila na zeď svalnatá, mužská postava.

Jakmile se na něj podíval, poznal, že je to některý z Louisových "kamarádů", ale který to je, to už nevěděl. Jmény je neznal, nemohl vědět, že je to Roy. Roy, jehož jako nejstaršího z party všichni následují. Tedy, on si to myslí, nemůže vědět, že Owen je tak trošku... lhář.

"Horan, co?" Jejich oči se střetly. Oba měly modré, ale zatímco Niallova modř byla uklidňující, modř v očích Roye byla bodající, ostrá. To, s jakou nenávistí na něj hleděl, tomu taky moc nepřidávalo. Ano, muž s pískovcovými vlasy k němu cítil čistou nenávist. Přeci jen, byl to ten kluk "který si klidně zavraždil mladou holku a ještě mu ukradl kamaráda". Jenže on ho teď nechtěl mlátit, jako si myslel, že by to udělal Owen, jen vystrašit.

Chlapec se zbytky blonďaté barvy ve vlasech nervózně přivřel očka, očekávajíc bolest. Nechtěl odpovídat, nechtěl to udělat ještě horší.

"Nechtěj mě ještě jednou potkat," zavrčel mu Roy dominantně a sebevědomě do ucha a s nesmírnou radostí sledoval, jak se mu třese spodní ret. Bral to tak, že jeho plán uspěl. Než odešel, tak ho ještě jednou mírně přimáčkl na zeď. Dělalo mu to dobře, až moc dobře. Nebýval příliš velký zastánce násilí, ale... věci se můžou měnit, ne?

Až po dvou minutách dokázal Niall otevřít oči. Dech měl zrychlený, přestože by měl být klidný, že už tu Roy není. Ihned pohlédl na cestu, kterou přišel. Ano, přemýšlel o útěku. Zavře se do své cely a vyjde z ní až za 20 let.

Jenže nakonec se rozhodl pro pravý opak; bojovat.

Zapálil oheň ve svém srdci.