Does Exist a Justice? (Nouis)

7. You can try to find the strenght in my arms

Za tři dny o sobě věděli snad všechno. Niall mu sice stále neřekl, že je gay, i tak si to Louis myslel, asi na to má nějaký radar nebo co, ale jinak Lou věděl asi úplně všechno.
Louisovy kamarády ještě neviděli. Ti čekali, až se Lou objeví sám i s omluvou. Nejspíš budou čekat ještě hodně dlouho, protože jednadvacetiletý hoch se s jeho mladším společníkem dost dobře bavil. Zjistil totiž, že kromě toho, že je velice pohledný, je sice inteligentní, ale zároveň ztřeštěný.

Okolo půl desáté ráno se vydal, i s propustkou pro sebe a Nialla, k němu do cely. S úsměvem vešel, a když si všiml, že na stole leží nedotčená snídaně, zamračil se. Vždyť mu přeci vysvětlil, jak důležité je přijímat potravu, nebo ne? Už otevíral pusu, aby začal nadávat, ale když svou hlavu obrátil směrem k posteli, jejíž dočasným majitelem byl Niall, zase jí hezky zavřel. To, že spí, Nialla plně omlouvalo.

Žaludek se mu sevřel a v břichu jej podivně zašimralo. Pohled na něj byl vskutku k nezaplacení. Jeho tvář byla klidná, sladce andělská. Narůžovělá oční víčka měl zavřená a určitě se mu pod nimi odehrával nádherný sen. Proč si tím byl tak jistý? Protože se Niall ze spaní mírně usmíval. Nechtěl jej probudit, ale vážně musel, bylo to naléhavé. Přešel k němu a klekl si k jeho posteli na kolena. Naklonil se k němu a jemně s ním zatřásl.

"Nialle....Ni, vstávej," promluvil k němu klidně, aby jej probudil. Niall něco zamrmlal, otřásl sebou a shodil tak ze sebe jeho ruku. Také mu zmizel úsměv z tváře, ale neotevřel oči, pouze se zavrtěl. Sice už nespal, ale stále se nacházel v polospánku. Louis se na něj usmál. Hleděl na něj naprosto nevhodně, v očích mu podivně zářily jiskřičky...mohl by být zamilovaný? Po takové chvíli? Na takové soudy je asi brzy, že?

Vztáhl ruku k jeho obličeji a zacpal mu jeho nos. Netrvalo dlouho a Niall ho přes tu ruku praštil. Zprudka rozlepil očka a přesto, že by měl být na Louise naštvaný, mu na rtech pohrával rozverný úsměv. "Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš tak brzo? Normální vězňové chtějí spát, když na jejich pokoji pan Otravný otravuje až do tří do rána," ušklíbl se, překulil se na pravý bok a hlavu si podepřel pravou rukou. Ležel na kraji blízko Louise. We're so close, yet so far apart.

"Pan Otravný, jo?" nesdělil mu to vyčítavě, byl tím spíše pobaven. Nedokázal to brát jako urážku. Ne když to vycházelo z úst tohoto Ira. "Nějakej problém?" poškleboval se mu. Je zvláštní, že byl teprve asi před pěti minutami probuzen a už hýří úsměvem. Je zkrátka takový. "Rozhodně ne, zní to sexy." Oba dva si matně uvědomovali, že spolu vlastně flirtují. Neřešili to, když to nevadí tomu druhému, tak je to jedno.

"Tak proč jsi tady?" zeptal se Niall zvědavě, přestal si hlavu podepírat rukou a oběma si promnul obličej. Poté zívl, ústa si samozřejmě přikryl rukou, jak se sluší a patří a zase svoji hlavu položil na polštář."Půjdeš se mnou ven?" položil svou otázku a nervózně si levou rukou prohrábl vlasy. Přesedl si do tureckého sedu a děkoval za to, že sedí na měkkém koberci a ne na tvrdé, studené zemi. "Počkej, to...to můžu?" zeptal se překvapeně a čile se posadil. Nastražil uši, aby mu neuniklo ani jedno písmenko. Chtěl se zase procházet na čerstvém vzduchu.

"Mám tady propustku....zatím jsi nic neprovedl, nemají důvod Ti něco ubírat. Můžeme tam být od 10:00 do 12:00," usmál se na něj Lou pokřiveným úsměvem. Niall se zase usmíval jako měsíček na hnoji."Ach, Louisi," natáhl se k němu, aby jej objal. "Děkuju," zašeptal mu do levého ouška, následně se zase způsobně posadil a přímo zbožně hleděl na svého kamaráda. You're so very special, but I'm a creep.

I Lou na něj tak hleděl. Připadal mu úplně jako někdo jiný než ten zlomený blonďáček, což uvnitř zcela jistě stále byl, ale teď v něm viděl i vtipného, zatraceně atraktivního muže. You're so very special, I wish I was special.

"Tak pojď," pobídl jej a sám dbal na svůj pokyn. Ve stejnou chvíli, kdy se Niall zvedal z postele, se on zase hezky postavil. Reflexivně si pro jistotu oprášil tmavě modré kalhoty. Pohled mu ovšem znovu padl na zcela nedotčenou snídani.

"Ty nebudeš jíst?" zamračil se, přimhouřil oči a nespokojeně našpulil ústa. "Nemám na snídani chuť, počkám si na oběd," ujistil jej, že hodlá jíst. Veškerá jídla byly blafy, Louis si na to zvykl tehdy poměrně rychle, ale Niallovi to pořád připadalo odporné...Přeci jen, jeho maminka vaří nejlépe....zlatá Maura...

Ale už si pomalu zvyká na to, že pokud tady bude chtít 20 let přežít, tak to musí sníst.

Vidíte tu změnu? Pokud tady bude chtít zvládnout přežít 20 let...

Vyšli z Niallovy cely a vydali se opačným směrem, než by šli do koupelen. Kdyby tu šel Niall sám, nepochybně by jej toto místo děsilo, ale s Louisem se nebál. Ničeho a nikoho.

"Quinne," usmál se Louis, jakmile viděl, že na stráži sedí jeden z jeho nejoblíbenějších z ostrahy. Ten z nich je nejmírnější a nejlaskavější. "Loui," usmál se na něj též. Spolu s Quinnem tam byli ještě další dva, ale Louis si všímal pouze Quinna. "Jdete ven?" zeptal se a poukázal tím na to, že Louis má s sebou dokonalou společnost. Snažil se na Nialla moc necivět, protože je to neslušné, ale zajímalo ho, co dělá s Louisem. "Jo," usmál se na něj Louis a krátce se podíval na Nialla, který je jen tak nejistě sledoval. "Na," ze zadní kapsy vyndal potřebné papíry a předložil je Quinnovi.

"Hmmm...doprovodím vás tam," rozhodl se Quinn, otevřel zamřížované dveře, nechal je projít, poté vešel za nimi a tamti dva za všemi třemi zavřeli dveře. "Bojíš se, že bych tam netrefil?" ušklíbl se Louis, ale krátce na to se zasmál. Šel klidným krokem vedle Quinna, zatímco Niall šel dva kroky za nimi. Nechtěl je v ničem rušit, neodposlouchával ani jejich rozhovor. Místo toho pozoroval prostory, kterými procházeli. Pořád samé dlouhé chodby se špinavě bílými zdmi bez oken, špinavou podlahou a schody z falešného mramoru.

Ano, mrzelo jej, jak ho Louis přehlížel. Bolelo ho to. Neuvěřitelně moc. Don't trust, things will ever change.

Před dveřmi, které vedly už přímo ven se všichni zastavili a Louis předložil před další ostrahu papíry. Na tomto místě se s nimi Quinn rozloučil, hlavně s Louisem, a vydal se zpět. Velké dřevěné dveře, které spíše připomínaly bránu, se otevřely a jim stačilo pár kroků k tomu, aby se ocitli na sluníčku. Niallem projelo příjemné teplo, zavřel oči a oddával se slunečním paprskům s poloúsměvem.

Když ho Louis takhle viděl, uvědomil si, že v posledních deseti minutách udělal strašnou chybu. Měl se bavit s ním nebo jej alespoň začlenit do rozhovoru mezi ním a Quinnem. Chtěl se mu omluvit, opravdu chtěl, ale napadaly jej samé blbé a ubohé omluvy. It's so hard to say that I'm sorry.

Nevěděl jak dlouho ho sleduje a bylo mu to jedno. Ulehčovalo mu to to, že Niall stále své oči neotevřel. Pozoroval jeho bledou pokožku, jež se na slunci zdála o trošku tmavší. Neubránil se úsměvu. Vypadal tak sladce, nevinně a nedotknutelně.

"Lou? Jak dlouho tu ještě budeš?" Louise překvapilo, že Niall promluvil a že otevřel oči. Ale nejvíc ho zaskočila ta otázka. "To...to nechceš vědět," zpanikařil. Nechtěl jej rozrušit nebo...nebo jej udělat smutného. Chtěl mít kontrolu nad Niallovým štěstím. "Jinak bych se asi neptal, ne?" Niall se na něj nedokázal zlobit i kdyby chtěl. Něco v něm mu to prostě nedovolovalo a on za to byl nesmírně rád, protože...Louis je to, co ho dělá šťastného a Louis je tím...koho chce. Když se starší podíval do očí mladšímu, bylo jasné, že mu odpoví. Nebyl z toho nadšený, ale modř v Niallových očích byla silnější než celé jeho sebeovládání. You're just like an angel...your skin makes me cry.

"18 dní," odpověděl šeptem a sledoval Niallovu reakci v očích, ve kterých tentokrát našel jen jedny emoce: bolest.