Does Exist a Justice? (Nouis)

17. How unfair it's just our love

Dalších pět dnů poskytlo na učinění hned několika dohodám, ovšem asi nejdůležitější domluvou, na které se Louis s kluky usnesl, bylo, že během jeho pokračování v kdysi přerušeném studiu bude bydlet u Zackovy početné rodiny, s níž to Zack již domluvil i za použití poněkud peprnějších slov.

Samozřejmě, že Louise dost užíralo, jak Niall stále nic nevěděl, dokonce se už i naskytlo pár dobrých příležitostí, ale zrovna jako na potvoru do toho náhle vždycky něco vlezlo. Navíc Niall za ty dny pociťoval čím dál tím větší nutkání se jej dotýkat, ne že by si Louis stěžoval, a proto až téměř křečovitě pokaždé svíral jeho dlaň, dokud se obě jejich ruce nepotily, jako když se nechá velmi obézní tlouštík pravidelně mučit posilovnou. Držel se jej způsobem, jako by mu každou vteřinou mohl někam zmizet.

K jeho propuštění by mělo dojít v pátek v 10 hodin dopoledne, on se však nemohl zbavit bublajícího žaludku již den předem. Protože do té doby vzdálená velká věc se najednou zdála až příliš reálná. S Royem, Owenem, Zackem a Frankem se rozloučil ještě před roznášením večeře, nebylo to nic extra dojemného, ovšem mezi hloupými srandičkami, jak nemá análně píchat se Zackovou mámou nebo nedej bože sbalit nějakého studentíka pod zákonem, mu vlastně všichni upřímně slíbili, že na jeho křehkou květinku dohlédnou tak dlouho, dokud se z něj kvůli tomuto sebeobětování se a snaze o dobrý skutek nestane chodící dobrotivec, to by už poté kamarády nebyli. A on jim na oplátku nezapomněl s dávkou ironie sdělit, že skutečně netuší, jak to bez takových hňupů na té svobodě jen přežije.

Po večeři, která vypadala jako plesnivé chodidlo člověka křížené s bahenní rybou a aby si zachoval alespoň trochu gentlemanského taktu, tak její chuť nepopíše jiným přídavným jménem než nepoživatelné, kompletně ignorující Thomasovy dvojsmyslné narážky, se vydal na svou poslední štaci; tudíž do Niallovy cely.

Ten již seděl na svém obvyklém místě na posteli, záda opřená o zeď, nohy natažené, že až do půli lýtek přečnívaly mimo postel, prsty pohrávající si s koncem šedého trička.

"Ahoj," pozdravil jej Louis celkem formálním hlasem, proto si ihned odkašlal, aby si jeho hlasivky uvědomily, že má znít přívětivě a ne jako business man domlouvající nový kšeft. V mžiku seděl vedle Nialla a dovolil mu mlčky opřít si blonďatou hlavu o jeho rameno, zatímco pravou rukou jej objal volně okolo ramen.

"Zvládáš?" zeptal se starostlivě a políbil jej do blonďatých vlasů. Niall neodpovídal, což nebylo ani potřebné, Louis si dokázal odpověď dost dobře domyslet. Včera zarudlé oči odůvodnil tím, že prý mu spadlo do oka asi nějaké smítko, předevčírem zase sebou házel, když spal, obličej zkřivený do masky jakési bolesti. Ne, že by byl Louis nějaký podivín, který šmíruje lidi, jak spí, ale sám té noci nedokázal usnout, a tak se chtěl dívat na nejkrásnějšího možného člověka.

"Přál bych si to udělat jinak. Potkat se za jiných okolností. Chodíš rád do kaváren? Mohli bychom do sebe nechtěně vrazit třeba ve Starbucks a já bych tě, jako vykompenzování politého trička kávou, pozval na kafe, nenápadně bych z tebe dostal tvoje telefonní číslo a - "

"Louisi," přerušil jej Niall pevným tónem a než položil svou drobnou ruku rozevřenou dlaní na jeho hruď do místa bijícího srdce, se zpříma posadil. "Ještě není čas na slzy, dobře? Na žádné coby kdyby se nehraje, máme pouze přítomnost." Nesměle přemístil onu ruku k jeho tváři, kde jej něžně pohladil. "A já chci tyhle momenty udělat ještě speciálnější, než už jsou," usmál se nepřesvědčivě a vzal Louisův obličej do obou svých dlaní, aby si jej přitáhl ke svým rtům pro cudný polibek.