Does Exist a Justice? (Nouis)

15. He's the one that I adore

Nic ovšem čas nezastaví, nebo alespoň nezpomalí. A další tři dny utekly jako voda.

"Owene, já už se rozhodl," odsekl Louis rázně, když se vraceli z venkovního prostředí, jelikož Owen si potřeboval zakouřit a toto je jediné místo, kde se to smí, a Louise ještě donedávna dávka nikotinu uklidňovala, zpět do svých cel. Myšlenky se mu honily nad tím, jak moc nad tou cigaretou vyměkl a prozradil Owenovi svůj plán. Zdálo se, že si vykopal svůj vlastní hrob. Přitom už takhle se mu jenom při pomyšlení na opuštění Nialla proměňovaly oči v oceán.

Stával se závislým na něm.

"A nemyslíš si, že takhle se mu akorát ten jeho svět ještě víc rozpadne?" Čím déle byli spolu, tím víc Owen chápal pravou podstatu vztahu, pouto mezi dvěma zamilovanými osobami. On tohle zažil možná na základní škole nebo v prvním ročníku na střední, ale to už je pro jeho paměť moc dávno. Poté si začínal něco s dívkami/ženami pouze proto, aby měl peníze. Pak se dostal do vězení a to už byl konec všem románkům. Nedalo se říct, že by mu záviděl, jen si spoustu věcí uvědomil. Jako třeba, že na světě jsou mnohem důležitější věci než peníze nebo třeba alkohol.

A myslel si, že určitou lekci také dostávali Roy, Zack i Frank.

Studánkově modré oči se setkaly, které byly vlažné a hleděly na něj s jistou sympatií, přestože slova jejich vlastníka mu celkem ubližovala; zasahovala jeho nerozhodnost, s hnědými. "Co tím myslíš?" otázal se opatrně, nejistý tím, zda chce slyšet odpověď. "Víš, co mi řekl? Že chtěl být právníkem, protože ho zajímala spravedlnost. Přece nemůžu jen tak v klidu sedět a nečinně přihlížet, jak se mu ničí život! Někde venku je ten bastard, kterej ho do toho všeho dostal, a já ho dostanu!" Navzdory hlasu ostrému jako žiletky, se jeho oči zavodnily ještě více. Skoro hrozilo, že slzy přetečou přes okraj.

Změnil ho. Je citlivější. Alespoň co se týče věcí okolo něho.

"Lou, měl by sis s ním o tom promluvit. Na tohle rozhodnutí nejsi sám, on k tomu taky má něco říct." Za stálé chůze mu položil ruku na rameno. Ovšem za chvíli byla setřesena. Chvíli jen tak tiše šli, míjeli bílé zdi, známý vězeňský zápach plísně se jim dostával do plicního oběhu a každý z nich se díval na opačnou stranu chodby. Louis nehrál uraženého, jen přemýšlel. Celé toto vymyslel, aby to pro Nialla bylo co nejmíň bolestivé, jenže si opravdu za ty poslední dny uvědomoval, jak navzájem potřebují jeden druhého. Všechno mu to hatila jeho sobeckost, chtěl ho mít nablízku, nejlépe neustále ve své náruči.

Že by byl až tak zamilovaný?

"Já... já mu to řeknu, až nastane ten správný čas," vysoukal ze sebe dostatečně nahlas pro Owenovy uši. Samozřejmě o těch slovech nebyl přesvědčen ani on sám, tak jak by mu mohl věřit Owen? "Jo? Jenže podle tebe ta správná doba nenastane nikdy! A ještě nejlíp to k tomu potom necháš zbaběle na mně, aby mu vysvětlil, že jeho přítel se sem nevrátí, protože se rozhodl převzít spravedlnost do svých rukou a jaksi se mu o tom zapomněl zmínit!" Nebyla to ponorková nemoc. Šlo o to, že Owen byl něco jako fanoušek, pro něj impozantní, dvojice a přímo se zalykal štěstím, když je viděl spolu. Je zvláštní, že za tak krátkou dobu změnil svůj názor. Z nenávisti si je nesmírně oblíbil a i Nialla považoval za dobrého kamaráda.

Svými slovy narazil hřebík na hlavičku a znovu se střetli v očním kontaktu. Protože kdykoli Louise napadlo, že by mu to mohl prozradit, viděl, jak celý září štěstím, a vycouval z toho. Neměl to srdce mu to provést. Neustále jej pronásledovaly myšlenky, jak první dny byl bázlivý a vyplašený. Od té doby se leccos změnilo, často slýchával jeho zvonivý smích a zasněný úsměv na tváři mu kouzlil v očích prapodivné jiskřičky zamilovanosti.