Into the darkness ( Vkook )

🌑 Prolog 🌑

Proč jsme tady?

Existujeme z nějakého důvodu?

Má můj život nějaké vyšší poslání nebo jsme jen bezvýznamné bytosti odsouzené k zániku?

Možná, že tu jsou lidé, kteří se rodí proto, aby něco změnili a jejich bytí má svůj důvod a smysl.

Jsem si však jistý, že pokud tomu tak skutečně je, tak mezi ně nepatřím.

Můj život je jen krutý vtip...Můj život je peklo.

Způsobuje bolest.

Nejen mně, ale co je horší a pro mě nesnesitelné, hlavně druhým.

Nesnáším jejich lítostivé pohledy, ale nedávám na sobě nic znát. Rozdávám falešné úsměvy a předstírám, že jsem v pořádku.

Nejsem.

A oni to vědí také. Jenom se s tím nechtějí smířit, i když ví, že nemají na výběr.

Moje rodina

Přátelé

A on.

Hlavně on. Mám strach, že ho zničím. Mám strach, že je zničím všechny...

Nejednou mě napadlo, že bych to skončil. Než jsem ho potkal, dokonce jsem se o to pokusil.

Ale teď, když vidím jeho úsměv, tak vím, že na to nemám.

Nemohl bych ho opustit. Ne dobrovolně...

Jsem jeho světlo. Jak mi on sám moc rád říká.

A tak žiju dál. Hlavně kvůli němu.

Vedle něj mám pocit, že jsem důležitý. Vedle něj se mi občas, na pár chvil, podaří zapomenout...

Jenom s ním zažívám pocit, že jsem alespoň trochu normální. Tento pocit však nikdy netvá dlouho a já si uvědomím kdo jsem a co nás čeká.

Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybychom se nikdy nepotkali.

Mohl by dělat cokoli by chtěl, bez toho, aby se na mě musel ohlížet, aby se mnou musel omezovat.

Mohl by být šťastný.

I beze mě...

Se mnou ho čeká jen smutek.

Nechápu proč mě ještě neopustil, tak jako to udělali jiní.

Jeho ústa se sformulovala do zřetelného 'Miluju tě', potom se ke mně přitulil a po chvíli usnul.

Tato slova mě děsí.

Protože se bojím, že jsou pravdivá.

Taky ho miluju. Tak strašně moc až mám pocit, že mi to roztrhá vnitřnosti.

A proto mám strach.

Žiju dál a nořím se hlouběji a hlouběji do temnoty.

Vím, že jí neuniknu.

Vím, že se blíží můj konec.

A co si potom počne s tou svojí láskou, když už tu nebudu, aby mě mohl milovat?