Into the darkness ( Vkook )

📱3. kapitola📱

Autobus konečně zastavil.

Stihnul jsem spoustu zamilovaných písní a musím uznat, že některé nejsou zas až tak špatné.

Popadl jsem svoji tašku a vystoupil, ignorujíc úlevný pohled ženy, která seděla přes uličku. Něco mi říká, že jsem jí k srdci moc nepřirostl.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ocitl jsem se ve středu nějakého malého města. Nalevo ode mě jsem spatřil nějaký supermarket a chystal se k němu vydat. Potom jsem si však všimnul menšího zastrčeného obchůdku se sbožím všeho druhu, který se nacházel vpravo a radši se vydal tam.

Vstoupil jsem dovnitř a jak jsem předpokládal, tak tu nebyly žádné kamery. Bude lepší, když se budu veřejným místům jako je supermarket vyhýbat. Nepotřebuju, aby mě očumovalo tolik kamer a cizích párů očí, které by mě jim byli schopny popsat.

Prošel jsem několik regálů dokud jsem nenarazil na to co jsem hledal.

Ve větším obchodě bych měl lepší výběr, ale takto jsem se musel spokojit s tím málem.

Obyčejnou hnědou barvu na vlasy však měli i v takovémto zapadlém podniku. Jednu jsem popadl a přidal k ní i nějaké jídlo a pití. Bůh ví jak dlouho ještě budu na cestě.

Dále jsem si vybral nový mobil. Bude se mi stýskat po mém špičkovém, drahém smartphonu, ale nemůžu riskovat, že by mě podle něj našli.

Donesl jsem zboží k pokladně, za kterou seděl nějaký starý pán a s pozdravem jsem zaplatil. Když jsem tomu muži dával do ruky papírové bankovky, byl to pro mě docela nezvyk.

Obyčejně bych se s placením za tak málo věcí a navíc v takto schovaném obchůdku bez jediné kamery vůbec neobtěžoval. Nejspíš bych si to všechno narval pod bundu, potom přišel k prodavači a se vztyčenou hlavou a bez znatelných známek nervozity bych zaplatil pouze za nejlevnější lízátko, které bych tu našel. Následně bych odkráčel pryč a nikdo by si ničeho nevšimnul.

Jenže teď jsem na útěku a nemůžu si dovolit udělat třebas jen tu nejmenší chybičku. Pokaždé, když si něco takto bez dovolení "vypůjčím" se s tím pojí určité riziko.

Přestože bych řekl, že jsem v tomto ohledu docela profík, vždy existuje jistá pravděpodobnost neúspěchu. Prodavač si něčeho všimne a za pár minut by mě mohli odvézt poldové.

Kdybych neměl záznam, tak bych jen strávil chvilku na stanici, vyslechl si krátký proslov o tom, že krást je špatné, zaplatil pokutu a mohl bych si zase vesele odhopsat domů, ale já bohužel nejsem tak nevinný jak si o mě lidé často myslí.

Naštěstí pro mě, není moc pravděpodobné, že by se o tom co jsem včera udělal dozvěděla policie. Myslím si, že je i v jejich zájmu, aby se kolem nich poldové moc nemotali.

Na druhou stranu, kdybych si měl vybrat mezi nimi a policajty, tak mám jasno...

Prodavač mi vrátil pár drobných a já vyšel ven z obchodu.

Teď už jen musím najít nějaké místo, kde si ty vlasy obarvím. Přijdu si s tou svou červenou hlavou jako nějaký maják, který přímo křičí: Tady jsem! Pojďte si pro mě!

Šel jsem podél silnice asi pět minut a narazil jsem na hospodu.

Bingo.

V hospodě jsou záchody, na záchodech jsou umyvadla a v umyvadlech je voda, a to je přesně to co teď potřebuju.

Prodral jsem se zakouřeným, tmavým prostorem a zamířil jsem rovnou ke dveřím s nápisem WC.

Jak se dalo od takového místa čekat, tak to tu smrdělo jako...no jako na pečlivě neudržovaných pánských záchodech, pro které byl nejspíše úklid sprostým slovem.

Po pár vteřinách jsem vzdal zadržování dechu a přistoupil k umyvadlu. Naštěstí tu nikdo nebyl a tak jsem měl klid.

Rozbalil jsem barvu na vlasy a s pomocí příbalového letáčku s pokyny si ji nanesl na hlavu.

Počkal jsem dvacet minut, během kterých už si můj nos na okolní omamnou "vůni" jakštakš zvyknul, a potom jsem strčil hlavu do umyvadla a barvu opláchl.

Pomocí zelených papírových utěrek jsem si vlasy vysušil téměř do sucha a potom si prohlédl výsledek.

Nebylo to tak špatné jak jsem se obával. Ve skutečnosti se mi to docela líbilo.

Naposledy jsem si rukou prohrábl svůj nový účes a vyšel ven.

Vrátil jsem se zpět k zastávce, kde mě předtím vyhodil autobus a prohlédl si ceduli s dalšími spoji, které bych mohl využít.

Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu prvním autobusem, který se tu objeví.

Mezi tím jsem přišel k odpadkovému koši a smutně z kapsy vytáhl svůj starý mobil. Jako každý správný teenager jsem k němu měl zvláštní pouto.

Věnoval jsem mu poslední pohled.

,,Sbohem kamaráde." Řekl jsem a vhodil ho do středu popelnice.

Představil jsem si jak u toho zoufale křičí až nakonec dopadne na dno, kde se z posledních sil podívá vzhůru a zašeptá: Proč Tae, proč?? Myslel jsem, že jsme přátelé...a ty jsi mě zradil..."

Z pochmurných myšlenek o smrti mého milovaného přítele mě vyrušil právě přijíždějící autobus.

Vzhůru do neznáma!

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Vím, že to zatím není moc záživné, ale slibuju, že se to zlepší 😉