Into the darkness ( Vkook )

🙉 9. kapitola 🙊

DŮLEŽITÉ! PŘEČTĚTE SI PROSÍM MOJE KECY NA KONCI!
_______________________________________

Jenom jsem na něj zíral neschopen jakékoli reakce. Nevěděl jsem jak bych se měl zachovat nebo co bych měl říct...sakra, říct mu něco asi není zrovna nejlepší nápad Taehyungu, když tě stejně nemůže slyšet.

Zamračil jsem se nad svojí blbostí a potom jsem zakroutil hlavou. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky, ale Jungkookovi oči po tomhle mém gestu posmutněly a vzápětí sklopil svůj pohled k zemi.

Potom se natáhl pro bloček a napsal mi na něj zprávu.

To je v pořádku jestli ti to vadí. Jsem zvyklý, že ode mě lidé utíkají. A teď bych šel rád nahoru do svého pokoje. Jestli budeš něco potřebovat, tak vzbuď mého otce. Nebude mu to vadit.

Přečetl jsem si jeho zprávu a vzhlédl k němu. Bodlo mě u srdce, když jsem spatřil jeho lesknoucí se pohled, který se snažil zamaskovat širokým úsměvem. Jeho oční víčka se rychle pohybovala jak se snažil rozmrkat slzy, které se měly každou chvilkou dostat přes hranici jeho očí a smáčet tak jeho růžové tváře.

Ještě jednou se usmál a potom se zvednul a vydal se ke schodišti vedoucímu k obytné části hospůdky.

Zvedl jsem se ze židle tak prudce, že málem spadla na zem. Přiskočil jsem k němu, chytil ho za ruku a tím ho donutil se s překvapeným výrazem zastavit a otočit se na mě.

,,Počkej!" vykřiknul jsem. Chvíli jsme na sebe jen hleděli než jsem se vzpamatoval a natáhl se pro bloček.

Obrátil jsem se k němu zády, položil bloček na stůl a rychle do něj něco načmáral.

Nemusíš odcházet. Nevadí mi to.

Předal jsem mu svoji zprávu a napjatě očekával odpověď.

Jungkook si má slova přečetl, věnoval mi smutný úsměv a odepsal.

To říkáš teď

Zakroutil jsem nad jeho odpovědí hlavou a potom se na chvilku zamyslel.

To že neslyšíš tě nečiní o nic méně významným než jakéhokoli jiného člověka. Tak neutíkej. Zůstaň a povez mi o sobě.

Zoufale jsem se ho pokoušel udržet na místě. Vlastně ani nevím proč, ale něco na něm mě nutilo chtít být v jeho přítomnosti.

Chvíli jsme si jen hleděli do očí. Skoro jsem mohl vidět jak se mu v hlavě otáčejí kolečka a on se rozhoduje co udělá dál.

Nakonec ke mně natáhnul ruku. Pochopil jsem co po mně chce a vložil mu bloček i s perem do nabízené dlaně.

Předpokládám, že znakovou řeč neumíš, takže pokud si se mnou budeš chtít povídat, tak to bude trochu složitější. Nicméně mi nemusíš všechno psát. Pokud budeš mluvit srozumitelně a dobře artikulovat, tak zvládnu odezírat ze rtů.

,,D-dobře." zakoktal jsem se a vzápětí jsem si uvědomil, že tím mu to moc neusnadňuji. ,,Dobře." zopakoval jsem, tentokrát srozumitelně.

,,Sedneme si?" zeptal jsem se. Jeho pohled celou dobu směřoval na moje rty a musím přiznat, že mě to trochu znervózňovalo.