Into the darkness ( Vkook )

💋 14. kapitola 💋

Jsem na účinky marihuany zvyklý a tak na mě většinou nemívá takový efekt, ale s Jungkookem se nám podařilo zhulit se jak dobytek.

Pořád jsme seděli na zastávce a tlemili se jako dvě paka. Vůbec nevím čemu, ale bylo to hrozně vtipné.

S hulením jsme už před nějakou dobou přestali, ale účinky drogy v nás přetrvávali a nutili nás k nekontrolovatelnému smíchu.

,,Právě jsem si vzpoměl na skvělej vtip." vyhrknul jsem.

Jungkook se posadil do tureckého sedu, otočil se ke mně celým svým tělem, podepřel si dlaněmi obličej a s pohledem na má ústa čekal až začnu mluvit.

,,Takže." začal jsem. ,,Anička spadla z houpačky. Víš proč?"

Jenom zavrtěl hlavou.

,,Protože neměla ruce."

Jungkook neslyšně vyprsknul smíchy a chytil se za břicho.

,,Počkej, počkej to ještě není konec. Ještě to pokračuje.

Ťuk ťuk. Kdo tam?"

Znovu jen zavrtěl hlavou, jakože neví.

,,No Anička asi těžko."

Oba jsme se rozchechtali jako šílení.

A potom se stalo něco co mě donutilo vyvalit oči a ztichnout.

Jungkook se začal smát nahlas a mě spadla brada.

On se opravdu rozesmál nahlas!

Hnědovlásek si vzápětí uvědomil co udělal, zatvářil se vyděšeně a přitiskl si dlaně na ústa.

Šokovaně jsem na něj hleděl.

,,Udělej to znovu." vydechnul jsem omámeně.

Jungkook začal nesouhlasně vrtět hlavou a odsednul si až na kraj lavičky.

,,Proč ne?''

Nechápal jsem to.

Zajel si s rukama do vlasů. Vypadal hrozně zahanbeně a pořád jen zamítavě vrtěl hlavou.

Vzal jsem do ruky papír a společně s tužkou ho položil vedle něj. Pohladil jsem ho po rameni a tím si vynutil jeho pozornost.

,,Tak mi to vysvětli."

Jungkook se pomaličku natáhnul pro papír a začal psát.

Po chvíli mi ho předal a ani se u toho na mě nepodíval.

Protože se neslyším tak to zní hloupě, když se směju nahlas.

Jungkook měl pravdu v tom, že je jeho smích jiný. Přesto mi připadal jako ten nejkrásnější zvuk, který bych zvládnul poslouchat do nekonečna.

,,To je blbost. Kdo ti to řekl?"

Spolužáci ve škole. Posmívají se mi kvůli tomu a tak se to snažím nedělat. Říkají, že to zní divně.

Teď jsem se opravdu naštval. Jak se sakra někdo opovažuje? Vždyť ublížit Kookovi je jako nakopnout štěňátko!

Pořád se na mě nedíval a tak jsem se zvednul z lavičky a kleknul si před něj. Zvednul ke mně hlavu a já mu chytil ruce do těch svých.

,,Pozorně mě teď vnímej. Nikdo nemá právo ti říkat, že se nemáš smát. Tvůj smích je stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Vlastně je ještě lepší. Je to ten nejkrásnější smích jaký jsem kdy slyšel.''