Into the darkness ( Vkook )

🚑 24. kapitola 🚑

Nechápavě jsem zvednul hlavu a zamžoural do dálky. Až teď jsem si uvědomil, že také brečím, protože jsem přes slzy skoro nic neviděl.

Blikající, modrá světla, která se tu během několika vteřin objevila jsem však nemohl přehlédnout ani v takovémto stavu. Sanitka zastavila přímo u nás a hned z ní vyskákali tři záchranáři. Dva muži a jedna žena.

Okamžitě si nás všimli a rozběhli se k nám.

,,Já...Já vůbec ne-nevím co se stalo." vzlyknul jsem a předal Kooka do rukou záchranářů.

,,To je v pořádku. My už se o něj postaráme." řekla ta žena a uchopila Kookovu hlavu do svých dlaní.

Hnědovlásek se na ni zničeně podíval a ona mu v rychlosti cosi vyznakovala.

Moment co? Vyznakovala??? Nechápavě jsem na to hleděl. Copak tady umí znakovou řeč úplně všichni?

Nestihl jsem o tom přemýšlet moc dlouho, protože ti dva muži naložili Jungkooka na lehátko a pokusili se ho zvednout. Hned ho však položili zase zpátky, protože se mu obrátil žaludek a on se vyzvracel na zem. Ta žena ho přitom hladila po zádech a když už to vypadalo, že z něj nic nevyjde, naložili ho do auta.

,,Jedeš s námi." rozkázala ta žena a já zpitoměle kývnul hlavou.

,,Tak si nastup, rychle, rychle." řekla dvakrát za sebou, protože jsem tam postával jak tvrdé y. Konečně jsem se pohnul a vydal se za nimi.

Celý Kookův obličej byl pokrytý krví. Záchranáři mu ji pomocí kapesníků otřeli, ale stejně na něj byl hrůzný pohled. Stále si tisknul ruce k hlavě a skučel.

,,Morfium." rozkázala žena, která tu nejspíš měla hlavní slovo.

Jeden ze záchranářů vzal injekční stříkačku a vpíchnul její obsah do Kookova třesoucího se těla. Potom mu nasadili dýchací masku a oba muži se posadili na sedadla po pravé straně. Žena zůstala stát po Kookově boku, držela mu u nosu kapesník, aby zastavila krvácení, ale jinak už nic nedělali. Vůbec nic a Jungkook se stále svíjel bolestí.

,,T-Tak něco dělejte. Proč nic neděláte? Bude v pořádku!? Co se stalo?" začal jsem klást hromadu otázek a přitom neustále sledoval hnědovláska.

,,Teď už nemůžeme dělat nic. Počkáme až zabere morfium a pak se to snad zlepší." odpověděla záchranářka s profesionálním klidem.

,,A co mu je? Bude v pořádku?"

Žena mi věnovala zvláštní pohled. ,,Kdo ty vlastně jsi?" Jak se znáš s Jungkookem?"

,,Já jsem jeho...Bydlím v hotelu jeho otce."

,,Aha. Informace o zdravotním stavu pacienta můžeme sdělovat pouze rodině, takže se omlouvám, víc ti říct nemůžu, ale jeho otec a bratr jsou už na cestě do nemocnice tak se potom můžeš zeptat jich, dobře?"

,,Dobře..." zakýval jsem hlavou, naprosto zmatený. ,,Moment co? Jak vědí, že mají jet do nemocnice? Vy jste jim volali?"

,,Budeme tam za dvě minutky." řekla místo odpovědi a potom svou pozornost obrátila zpátky ke Kookovi, který vykřiknul bolestí.

Ten zvuk mě zevnitř zabíjel.