Into the darkness ( Vkook )

🎧 7. kapitola 🎧

Nevím jak dlouho jsme tam na sebe nevěřícně civěli, ale byla to dost dlouhá doba na to, aby mi to začalo být trapné.

,,J-jungkook, že? Ahoj." dostal jsem ze sebe nakonec.

Ještě chvíli se na mě nevěřícně díval, potom se vzpamatoval a stydlivě sklopil pohled k zemi.

Nervózně jsem přešlápnul z jedné nohy na druhou a vydal se k němu. Jak jsem se blížil, vypadal čím dál tím víc vyděšeně. Dokonce se trochu skrčil a působil tak, že by nejraději splynul s pozadím.

,,Můžu si přisednout?" zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem ho děsit.

Zvednul ke mně hlavu, ale jinak na moji otázku nijak nereagoval.

Všiml jsem si, že už má zase nasazená sluchátka.

,,Je tu volno?" zkusil jsem to znovu. Tentokrát jsem to řekl zřetelněji a přidal na hlasitosti.

On jen kývnul hlavou a já se posadil vedle něj.

Seděli jsme mlčky a začínalo to být opravdu divné.

,,Ehm...Ty tady někde bydlíš?" zeptal jsem se.

Chlapec vyděšeně polknul a potom znovu sklopil svůj zrak k zemi. V životě jsem neviděl někoho, kdo by byl z mé přítomnosti tak nervózní jako toto roztomilé stvoření.

Po chvíli se odhodlal, pozvednul hlavu a neše pohledy se znovu střetly.

Hleděl jsem na něj jako na boží zjevení. Ty jeho hnědé oči mě naprosto pohltily.

,,Nechceš si sundat ta sluchátka? Myslím, že bez nich by nám to konverzování...šlo líp." řekl jsem s úsměvem, ale ke konci věty jsem se trochu zadrhl. Jak jsem mluvil, tak se jeho pohled stočil k mým ústům, která začal přímo hypnoticky pozorovat.

Když jsem domluvil, tak zvedl zrak a jeho oči znovu vyhedaly ty mé.

Nervózně ukázal na svoje sluchátka, jakoby se chtěl ujistit, že jsem se ho opravdu ptal právě na ně.

Kývnul jsem na souhlas.

,,Takže...sundáš si je?" zeptal jsem se znovu.

Rychle zavrtěl hlavou a sluchátka si pro jistotu spravil, aby se ujistil, že mu dobře drží.

Rezignovaně jsem si povzdechl a opřel se do židle. Potom jsem se rozhlédl po prázdné hospůdce až jsem spatřil co jsem hledal.

Zvedl jsem se a přešel k recepci. Jak jsem očekával tak tu byl bloček papírů a dokonce i plnící pero.

Vyhovuje ti to takto víc?

načmáral jsem na papír, vrátil se zpátky ke stolu a podal mu bloček.

Převzal si ode mě papíry a napsal odpověď.

Ano

Povzbudivě jsem se na něj usmál, což způsobilo, že mu koutky jeho úst také cukly směrem vzhůru.

Na chvíli jsem se zamyslel, zahleděl se do stropu a potom se pousmál nad tím co mě zrovna napadlo.

Myslím, že jsem přišel na to proč mi nechceš říct co posloucháš :D

Na co jsi přišel?

odepsal rychle, vzal si do ruky čaj, který tu před ním celou dobu ležel a napjatě očekával moji odpověď.

Potom se napil a já mu ukázal co jsem napsal.

Ty totiž posloucháš nějaký úchylárny, že je to tak?

Chudák se tím pitím málem udusil.

Začal jsem se smát, ale i tak jsem ho několikrát zlehka bouchnul do zad, aby se mohl nadechnout.

Když se trochu uklidnil tak mi okamžitě věnoval vyděšený pohled, začal rychle kroutit hlavou a potom mi vytrhnul bloček z ruky.

To není pravda!

Vážně? To je škoda. Taky bych si to poslechl. ;)

Potom co si to přečetl a tentokrát se málem neudusil čajem, ale vlastní slinou, jsem se rozesmál na celé kolo a rozhodl se, že ho přestanu trápit a zeptám se na něco normálního.

Takže ty tady někde bydlíš?

Ano. Tady. Můj otec vlastní tuto hospodu.

Aha, takže ten muž ze včerejška byl jeho otec.

Ještě si u sebe bloček ponechal a napsal další věc.

A co tady vlastně děláš ty? Včera jsi odjel směrem k centru.

Včera začalo pršet a autobus nazpátek mi jel rychleji než ten do města. Taky hádám, že se mi tu prostě zalíbilo.

napsal jsem a mrknul na něj.

Nervózně se na mě usmál a potom začal svoji pozornost věnovat svému hrníčku, jakoby to byla ta nejzajímavější věc na světě.

V tu chvíli mi znovu zakručelo v břiše.

Nedalo by se tu sehnat něco k snídani?

zeptal jsem se.

Okamžitě zakýval hlavou.

Co bys chtěl?

Nějaké tousty a čaj?

navrhnul jsem a on se na mě doširoka usmál.

Připravím ti to. Ráno tady obsluhuju já a večer můj otec.

objasnil mi, vyskočil na nohy a odcupital směrem do kuchyně. Alespoň jsem předpokládal, že to byla kuchyně.

Po chvíli se vrátil a společně s ním se celou hospůdkou rozlila lahodná vůně toustů.

Jak přicházel, tak jsem nevěděl jestli sledovat to omamně vyhlížející jídlo nebo jeho roztomile sklopený pohled, když to přede mě pokládal na stůl.

,,Děkuju." Zamumlal jsem vděčně a zakousnul se do toustu. Byl ještě horký, ale já měl takový hlad, že mi to skoro nevadilo.

Chutnalo ti?

napsal mi, když jsem dojedl.

V životě jsem nejedl nic lepšího

Usmál se na mě a já mu to oplatil.